Príspevky užívateľa

Už to byl nějaký pátek co jsem se tu vrátila. Stejně tak do své rodné smečky. Ale měla jsem pocit, že jsem toho moc neudělala. Vlastně to nebyl pocit, byla to skutečnost. Přespříliš jsem nevěnovala pozornost tomu kdo, co. A to jsem si po návratu dělala iluze přesně o opaku.
Vzdychla jsem si a mé kroky skončili na louce nedaleko za hranicemi Nihilské smečky. Měla bych začít víc fungovat, víc se snažit zapojit do smečkových záležitostí, konečně se pořádně hnout z místa. Když na obloze zářili hvězdy mnohem lépe se mi přemýšlelo. Styděla by se za mě matka? Ani svého rodu jsem nedělala čest. Teď však nad hlavou zářilo podzimní slunce. Kdy jsem tady se vrátila? Někdy po začátku jara. A stále jsem jen bezcílně procházela a přežívala. Měla bych najít smysl svého života.

Přidala jsem do kroku, leč jsem lehce nechápala co to mělo znamenat. To snad vadilo že bychom tu byli do setmění? "Mohu se zeptat co by bylo za problém, kdybychom tu byli do setmění?" Zeptala jsem se vlka, jelikož mi to nedalo. Proč by to skutečně bylo špatné? Copak všichni chodili spát se slepicemi a nikdo neobdivoval hvězdy? Povzdechla jsem si.
Ptal se zda bych se chtěla přidat do smečky. "Ano! I když už tu není máma ani táta, tak bych se přesto ráda přidala. Pořád tam mám přeci jen mou sestru!" Odpověděla jsem mu hlasem plným odhodlání. Nechtěla jsem aby jsem zněla příšerně, možná jsem tak skutečně zněla, ale.. sestru jsem tam nemohla nechat samotnou, navíc tu byl ještě Akumuru. Více vlků jsem zatím nestihla poznat.. bohužel.

Hlásím se! <:

Šla jsem vedle něj a poslouchala jsem jej. Pořád si nebyl úplně jistým zda jsem skutečně tou, kterou tvrdím, ale nemohla jsem se divit, jestli měli takové problémy jako tvrdil. Proto jsem se nad tím nerozčílila. Vlastně jsem se nikdy nerozčílila a to ani, když mi Akio při svém hněvu zlomil roh a odpustila jsem mu...
Usmála jsem se na Arxiho. Přikývla jsem. ''Chápu, že s touto situací se tomu věří těžko. Do smečky jsem patřila pouze pár měsíců po narození, přibližně když mi byl půl rok odešla jsem. Přiznávám že o mě moc členů tehdy nevědělo, jen pár, ale zrovna Nudita o mě věděla. Takže věřím že se tvé obavy pak nestanou a uvidíš, že jsem tím kdo tvrdím.'' Mrkla jsem. A vlastně jsem musela nad tímto zauvažovat i já. Úplně jsme s Nuditou se neseznámili, neutužili sesterské pouto, ale věřila jsem v to, že si mě bude pamatovat stejně tak, jako já jsem si pamatovala ji.

Byla jsem z jeho dalších slov opět překvapená. Ale musela jsem to vzít malinko pozitivně. ''Byla jsem pryč více jak dva roky.. Bohužel nevím spoustu věcí, ale jistě se toho hodně dozvím ať už od tebe, nebo od ostatních.'' Uchechtla jsem se a švihla ocasem.
Musela jsem se ušklíbnout, když vyprávěl o hvězdách v Garmadonii, ty jsem si matně pamatovala. ''Já vím, byly nadherné. Daleko na severu byly také mnohem hezčí, než tady. Ale jen díky tomu jsem si dokázala pamatovat, ty uskupení hvězd mě dovedli zpět domů.'' Přikývla jsem hlavou a pak pohlédla do jedovatě zelených očí Akumura. ''Nudita? Panejo, tak to mám skutečně radost. Doufám, že se mi poštěstí a brzy na ní taky narazím.'' Usmála jsem se a švihla dlouhým huňatým ocasem dlouze mávla. ''Děkuju, že jsem tě poznala Akumuru, jsem ráda, že spoustu věcí jsem se mohla teď dozvědět právě od tebe a ne od někoho jiného kdo našemu rodu nebyl ani trochu blízký.'' Lehce jsem hlavu sklopila na znak mého vděku.

Zdálo se, že nakrátko zaváhal, ale nakonec souhlasil a rozešel se směrem, kterým jsem původně mířila, než se ke mě dostal a zastavil mě. "Děkuji." Usmála jsem se vlídně a vyrovnala jsem rychlost chůze s tou jeho, šla jsem tedy hned vedle něj.
Vyslechla jsem si v tichosti situaci, jenž kterou zažívala smečka a tedy už mi dávalo smysl to prvně agresivní chování vůči mě. Než jsem nějak stačila reagovat pověděl kdo je současnou Alfou. "Cože?" Polkla jsem překvapeně a vydralo se ze mě zakašlání. "Má starší sestra je Alfou? Panejo, proto říkal Akumuru, že to dotáhla daleko!" Měla jsem z ní radost, ale situace ztraceného tedy partnera, ji nejspíš nedovolovala být nějak nadšená. Ale když ono tohle i zpráva, že jsem tetičkou mi udělala radost... nadechla jsem se a vydechla. "Štestí v neštěstí." Prohlásila jsem nakonec. "Opravdu ti děkuju, že mě za sestrou zavedeš. Jsi moc hodný." Chtěla jsem mu alespoň v téhle zlé době trochu zvednout náladu.

Vlk chvíli mlčel a pak najednou obrátil list a omluvil se. S hlubokou poklonou, což jsem nějak nečekala. "Em. To je v pořádku." Dostala jsem ze sebe lehce v šoku. Co mě dále dostalo, tak jeho další slova. Tiše jsem zalapala po dechu. "Skutečně?" Když jsem mluvila s Akumuruem nic neříkal, že by měla smečka nějaké těžší období. Pak jsem povzdechla. "A zavedeš mě prosím za současnou Alfou?" Zeptala jsem se opatrně. Za ty dva roky jsem opravdu netušila kdo byl Alfou.
Na jeho následné představení se, jsem se usmála. "Znovu. Také mě těší." Řekla jsem, tentokrát upřímně. Znovu jsem své jméno neříkala, to pochytil snad dostatečně. "Arxi a povíš mi jaké nepříjemné období smečka zažívá? Třeba bych dokázala s něčím pomoci." Navrhla jsem. Pokud mě současná Alfa přijme zpět do smečky, pravděpodobně stejně budu chtít pomoci ať se dělo cokoliv.

Po dlouhé chůzi jsem zahlédla tmavou skvrnu, která mi šla víceméně naproti. Nejdřív jsem si myslela, z té dálky, že šel za mnou naproti Akumuru. Ale čím blíž byl, tím víc vypadal jako někdo jiný. Už-už jsem se nadechovala k pozdravu a otázkám, ale... zdálo se, že vstal špatnou tlapkou napřed. "Také tě ráda poznávám." Pozvedla jsem obočí. Párkrát jsem zahýbala čumákem. Podle mých vzpomínek na Nihil, tenhle vlk do něj pachově patřil. Předtím jsem patřila sice do smečky, ale se členy jsem se jako vlče moc nestýkala.
Na jeho další slova o odchodu jsem švihla ocasem sem a tam. "Jsem Zirael. Zirael De Star Guardian. Dcera zesnulé Siriah a Leona a vracím se domů, do smečky ve které jsem se narodila." Shrnula jsem kdo jsem a i důvod 'co tady hledám'. "Ráda bych tedy o tom, zda mám odsud odejít nechala rozhodnout Alfu." Pronesla jsem a tvářila se zcela vážně a očividně jsem nehodlala změnit názor.

Po setkání s Akumurem jsem se lehce zamyslela a rozhodla se, že se do rodné smečky zkusím přidat znovu. Kráčela jsem místem, jenž mi tu a tam pachem něco připomínal, ale byla to taková doba, že jsem nedokázala nic přiřadit konkrétně. Okolní místa mi procházeli myslí také pouze jako mlhavé vzdálené vzpomínky. Byla to spousta úplňků od mého odchodu.
Čím víc jsem byla blíž, tím víc jsem váhala jestli návrat zvládnu. Na moment jsem se zastavila, zhluboka se nadechla a pohlédla na oblohu. "Doufám, že stojíte při mě, mami, tati." Zamumlala jsem a znovu se nadechla a vydechla. Po chvíli jsem opět tedy hrdě mířila k území rodné smečky.

Povytáhla jsem obočí. ''Střední?'' Trošku jsem nechápala. Věděla jsem, že jsem byla víc jak dva roky pryč, ale netušila jsem, že se mým rodičům tedy narodil ještě další vrh. ''Vidíš, byla jsem tak dlouho pryč, že nevím ani o tom, že mám sourozence.'' Zasmála jsem se, nebyl to však úplně radostný smích. Bylo mi lehce smutno z toho o co vše jsem kvůli sbírání vědomostí přišla. Vzdychla jsem a na Akumura jsem se pokusila znovu usmát.
Na jeho otázku co jsem dělala jsem se posadila a svůj dlouhý načechraný ocas jsem obtočila kolem svých tlap. ''Vždy mě fascinovali hvězdy. Víš jak, strážkyně hvězd.'' Začala jsem se svým příběhem, ale určitě nebylo v plánu říkat dlouhou verzi. ''Vždy jsem věděla, že se o hvězdách a ne jen nich, ale i planetách a galaxii mohu naučit více. Tak jsem odešla na cestu poznání, hledala jsem někoho kdo mě to mohl všechno naučit.'' Na chvíli jsem zastavila, aby Akumuru mohl vstřebat co jsem zmínila a zároveň jsem vtahovala do plic další vzduch, pro další mluvení. ''Eredin mi kromě vědomostí předal i vědomosti o tom jak se zdokonalit ve své magii a prostě, no prostě všechno. Jeho otec mi způsobil ten zlomený roh, ale o tom jindy.'' Opět jsem vydechla přemluvený vzduch. ''A pak mě neměl už čemu učit, tak jsem se rozhodla vrátit domů a no, zbytek už znáš.'' Na závěr jsem se pokusila o malé zazubení.
Po chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Když jsem se tak pěkně rozežvanila, mohla jsem zjistit rovnou.. ''A netušíš co Nihilská smečka? S mým návratem se pojila i myšlenka přidat se opět k rodné smečce..'' Poslední dodatek, než jsem konečně zmlkla a dala zase pořádný prostor Akumurovi.

Poslouchala jsem jeho slova. Bylo poměrně utěšující slyšet neznámého vlka jak chválil životní styl mé matky. Usmála jsem se. "Jistě její i otcovu duši někdy ucítím a budu jim moct zdělit vše co mám na svém srdci." Poslední pohled věnovaný obloze. Možná až bude zase někdy jasná noc, zkusím tam najít hvězdu, jenž mi není známá.
Zase jsem věnovala pohled vlku. Ten částečně měnil téma jiným směrem a byla jsem ráda. Mluvit o svých mrtvých rodičích nebylo jednoduché, zvlášť když jsem se teprve teď dozvěděla, že jsou mrtvými. "Zirael. Zirael De Star Guardian." Představila jsem se taktéž s grácií s malým úklonem hlavy. "Moc mě těší Akumuru." Dodala jsem nakonec.

Kývla jsem nad jeho slovy hlavou. I přesto co říkal, nedokázala jsem jej přiřadit. Ovšem jeho další slova byla jako pěst do oka. Vydechla jsem obláček dýmu a podívala se na oblohu. ''Má matka. Není mezi námi.'' Zopakovala jsem jeho slova. Byla jsem hodnou chvíli ticho.
''Víte...'' Začala jsem, když se s truchlícího ticha stávalo trapné. ''Do Norestu jsem se vrátila, abych se ji omluvila, omluvila za to, že jsem zmizela z jejího života, bezeslov. Stejně tak i za otcem.'' Vysvětlila jsem svůj návrat a znovu pohlédla na hvězdy. Kéžbych s nimi dokázala i komunikovat, možná by mi oni sami řekli, že matka je tam s nimi, jako další strážce. Pak jsem pohlédla do těch zeleně jedovatých očí. ''A můj otec? Ten hádám taky...'' Vzdychla jsem a pak se narovnala. Truchlit můžu v soukromí. Truchlit budu totiž dlouho nad touto ztrátou.

Hleděla jsem na vlka, jenž ze svých úst vypustil zvláštní slova. "že znátemou matku, neznamená, že znáte mě." Řekla jsem a podívala jsem se do jeho okouzlujících očí. Vsutku se mi líbili koukat do jeho očí ale momentálně jsme neřešili jeho očí, bohužel. "Má matka. Znal jste ji?" Zeptala jsem se zvědavě s pozdviženým obočím. Matka byla mou důležití součástí, chyběla mi. Musela jsem nad jeho poslední větou znovu vyzvednout obočí. "Štestí?" Můj hlas byl znovu zvědavý. Opravdu jsem neměla páru o čem vlk mluví ale určitě brzy se to dozvím.

Mé myšlenky běhali všude možně, brzy to však přerušil blížící se pach, nakonec mě poměrně povědomí hlas. Nedokázala jsem ho však zařadit a proto jsem se zvědavě otočila za hlasem.
Byla jsem překvapená, že mě opravdu někdo poznal, poznal kde patřím. "Promiňte?" Ozvala jsem se. Černo-zelený vlk se objevil předemnou. Připomínal mi někoho z dávné minulosti, ale nedokázala jsem jej přiřadit. "My se známe?" To bylo to jediné co ze mě vypadlo, když jsem vlka viděla. "Mé cesty mě přivedli zpět domů." Odpověděla jsem ještě na jeho větu, to byla slušnost.

Návrat domů byl složitý. Myšlenkami mi proudilo mnoho myšlenek, například; jak to vysvětlím svým rodičům. To jsem však ještě netušila, že mezi živými už nebyly.
Paměť mi sloužila málo co se týkalo zdejších území, bylo mi sotva pár měsíců, když jsem zdejší místa procházela naposledy. To však nebránilo ničemu, abych nebyla příliš daleko od rodné smečky. Pravděpodobnost, že si mě někdo bude pamatovat byla nízká, byla jsem pryč víc jak tři roky, ale návrat domů byl skutečně nostalgický a začala jsem uvažovat o tom, že to nejspíš chyba nebyla. Díky mé nevedom8sto o rodičích, jsem se těšila na setkání s nimi.