Príspevky užívateľa

Nervozitu vlčice vynahrazuje drobeček sálající docela jistým pokusem o kontakt. Asi doteď nepochopil, že vlčice mu nerozumí - opět totiž naklonil hlavu na stranu a ztichl. Na její otázku ale horlivě přikývl. Nebo pouze napodoboval její pohyb? Vypadalo to, že jeho pohyb fungoval docela jinak než pohyb vlčí, stále však vlastnil nějakou mimiku. Zamrkal a zavrtěl hlavou, když se vlčice ujišťovala o jeho nebezpečnosti. Ze zadních řad se opět ozval hlas jeho druhů - první však nezareagoval. Místo toho se rozhodl pohnout, když už vlčice měla jeho slovo o dobrých záměrech - jakoby se ve vzduchu odrazil zadními a jeho zvláštně tvarované tlapičky při kopírování oblouku dopadly na travnatou zem, ještě vlíže k ní. Zavrávoral, ale udržel se na všech čtyřech. Chození po všech čtyřech očividně nebylo jeho silnou stránkou. Teprve teď bylo znatelné, jak maličké stvoření bylo, když dosahovalo sotva po kolena černé. No, opět něco povídalo - a veselé oči upíralo na ni.

Jistě se jednalo o inteligenci toho stvoření, když druhé uskočení vlčice způsobené jeho přiblížením nezůstalo bez odpovědi. Tvoreček se zastavil a s pokrčenou tlapičkou zůstal viset ve vzduchu, hlavička nahoře, skenující vlčici. Asi by se usmívalo, mít viditelnou tlamičku. Jeho barva byla tak tmavá, že asi světlo vyzařující z křídel vlčice nijak výrazně nenapomáhalo s zpřehledněním jeho tělesné stavby. Bytost naklonila hlavu na stranu. Nebála se a zřejmě si kladla otázku, proč se vlčice bojí - snad kvůli faktu, že svou téměř démonicky vypadající formu nebrala za nic výjimečného. Vlčice ji zaujala, to bylo hlavní. Při pozdravu naklonila hlavu na druhou stranu a vydala šeptavý zvuk, ve kterém se odrážela zvědavost míšená s radostí. Ne nijak výrazně, ale vlčice náznak poznat mohla. Zmínka kamaráda přiměla stvoření otočit dlouhý krček i s hlavičkou za sebe - a ti vzadu si povšimli a volali, volali svého přítele k nim. Nebo ne? Pvní jim odpověděl a otočil se zpět na vlčici. Měla ještě jiná slova? Ta mrňouse zaujala.

Výraz ve tváři první bytůstky se nezměnil - zachoval si zvědavý pohled. Druhá bytost však jevila známky nervozity - tlapkami se dotkla svého společníka a ještě jednou se otočila na nebohou vlčici, která neměla nejmenší tušení, s čím se to potkala. První se krátce otočil na svého přítele a něco mu řekl jejich řečí. Co se stalo potom nejspíše jeho nový zájem naplnilo novou dávkou hrůzy z neznámého - bytůstka ve vzduchu pokrčila tlapičky a pomalu se vlnitým pohybem svého těla přemístila o pár metrů blíž. A pak opět. Aishila ho očividně zajímala. Mohla za to vlčice či její zářivá křídla? Šeptavý zvuk neustával - teď si mohla být stoprocentně jistá, že pochází z těchto drobečků. Druhé stínové stvoření zůstalo vzadu a nervózně poletovalo na místě. Po chvíli se k němu připojil další - třetí. Začali mezi sebou rozmlouvat, zatímco zvědavý tvoreček už od vlčice nebyl daleko, levitoval ve výšce jejích očí. Měla možnost si ho prohlédnout.

Aishila byla sama. Cítila smutek a bolest, cítila zoufalství. Ten fakt, že nemohla dělat nic, ji užíral. Myšlenky na to, co se před chvílí stalo, se jí stále honily hlavou. Bylo toto prokletím? Snad naschvál podzimní večer zbarvoval už tak barevné stromy Dormanského lesa do teplých odstínů, líčíc tím černé vlčici blízkost jejího obydlí. Vše se zdálo být klidné - vzduch se k večeru ochlazoval, vánek šustil seschlými listy v korunách listnatých stromů a les se pomalu začínal nořit do mírumilovné noční tmy. Snad po chvíli domnělé samoty si vlčice obklopená světlem svých magických křídel mohla začít uvědomovat, že tak úplně sama ve skutečnosti nebyla. Její přání bylo vyslyšeno.
Nejdříve si mezi zvukem šelestějícího listí mohla všimnout docela tichého šepotu. Zdál se být vzdálený a téměř éterický. Nezůstával na jednom místě. Občas ztichl, občas se ozval. Jednalo se o domluvu? Ať šlo o cokoli, Aishila nebyla schopna rozpoznat slova. Mohl to být cizí jazyk? Nedostala příliš času na přemýšlení, protože tak dvacet metrů před sebou zahlédla původce zvuků. Drobná bytůstka z čiré černé masy se vynořila zpoza keře, levitujíc tak čtvrt metru nad zemí. Ne jedna - dvě! Druhá se k ní přidala docela ve spěchu, vypadala o mnoho víc vystrašeně. Bílýma očima těkala mezi vlčicí a svým společníkem, jemuž byla očividně nakloněna. A hle, ty bytosti spolu komunikovaly, a to právě oním zvláštním šepotem, který se ozýval natřikrát. První bytůstka se odradit nenechávala - její zvědavost byla očividná. Levitovala ve vzduchu a svýma prázdnýma smutnýma bílýma očima hleděla přímo na Aishilu.

Jak se tak skupinka pohybovala lesem, mohli si povšimnout, že pach, jenž pronásledují zesiluje. Byl stále silnější, po chvilce se jim dokonce mohlo zdát, jakoby byl snad zdroj onoho pachu nadosah. A opravdu tomu tak bylo. Po ne příliš zdlouhavém hledání se Voltaire, Leonovi, Miře a Nicolasovi podařilo narazit na menší skupinku laní. Jednalo se o tři dospělé laně, které byly právě na pastvě. Díky větru, který se hnal směrem od zvěře k vlkům, zatím neměly laně o nedalekém nebezpečí ani ponětí. Pásly se netušíce nic. Však to by se mělo již brzy změnit, pokud se jejich lovci nerozhodnou pro snadnější cíl. Byli dostatečně daleko na to, aby se mohli vlci jednoduše otočit a odejít hledat jinam.

Čierna vlčka sa snažila oslobodiť čo jej sily dali. Nastala panika. Nikto netušil čo za tvora ju to tiahne k útesu a či je vôbec nejaká možnosť to premôcť, či aspoň odlákať.
Jediný samec v tejto skupinke však konal statočne a ihneď sa rozbehol vlčke na pomoc, hneď a bez váhania, keď ktosi zvolal jeho meno. Ako bežal tak aj ostatníle príšerky spozorneli a rozbehli sa za odvažlivcom. Bolo počuť škriekanie a cvakanie zubov či dokonca akési syčanie.
Neznámemu tvorovi to upútalo pozornosť takmer hneď a ako sa priblížil náš statočný vlk, schmatla ho príšera svojimi... chápadlami? Vlk vie čo to mohlo byť. No zdálo sa to tomu byť najbližšie.
Ťažko sa to v tej čierno čiernej tme dalo hádať. Aishila sa na zlomok sekundy oslobodila a Shaari sa dostal do nebezpečia. Tentoraz to jeho ťahalo k priepasti, žiaľ nebolo možné mu už pomôcť a pohltila ho temnota.
Počkať. Ale nikto nepočul pád do rieky ani nikde v okolí. Prežil to vôbec? Dúfajme že áno. No široko-ďaleko ho nikde niet.

Takmer žiadne svetlo. Čierno čierna tma až by si jeden myslel, že pri kroku vpred spadne do neznáma a bude padať hádam aj večne.
Mali to šťastie že srsť s kryštálmi im aspoň na niečo málo poslúžili a malé miesto v ich okolí ožiarili. Napriek tomu však daleko nedovideli.
Jemný vánok bolo miestami cítiť a zdálo sa, že so sebou nesie podivné zvuky. Zvuky pripomínajúce nezrozumiteľné šepty, až sa z nich srsť na chrbte staviala.
Snaží sa snáď niečo s nimi komunikovať? Majú byť na pozore?
Behalo to rôznymi smermi, no zároveň sa čosi, pomaly ale isto, približovalo. Čo to bolo? Niečo prebehlo cez ich ožiarenú časť miesta..? Niečo sa tam myhlo! Dokonca aj na druhej strane, aj tu! Nejednalo sa len o jednú bytosť a na vlka sa to jednoznačne nepodobalo.
Zrazu ako keby im niečo priamo do uší zasyčalo a jedného z nich to za packy k zemi stiahlo.
Kamže vlka to dotiahne? Snáď len k útesu kaňona sa neblíží...nuž šum rieky čoraz mocnel a škriekot monstier započal. Snáď len nespadne...

Ako keby ich sám osud na toto konkrétne miesto zvolal. V podstate, dá sa to tak brať. Štvorica vlkov sa už pred nejakým časom stretla a márne sa snažili prísť na odpovede na všetky ich otázky. Ani jeden vlk netušil, čo si pre nich osud chystá.
Napokon sa aj tak znova stretávajú a čierne mračno, ktoré ešte len pred chvíľou plávalo nad nimi na oblohe, náhle zmizlo. Slnečné lúče sa rozžiarili po šírom svete a na modrastej oblohe nebolo takmer ani jedného mráčka.
Chvíľku na to však všetko utíchlo. I ten jemný vánok, ktorý v kaňonu každým ušiam lahodil svojími piesňami, už viac nebolo počuť. Vtáčí spev, cvrčky a všetky ostatné bytosti stíchli. Nastalo hromové ticho, až také, že si nemohlo nežiadať všetku ich pozornosť.
Modrá obloha žiaľ nebola pridlho modrá. Tiene sa začali stmavovať až kým Norest nezahalila čierna temnota. Pred slnkom, ktoré predtým žiarilo, sa ocitlo teleso. Plynulým pohybom ho postupne zakrývalo, až napokon bolo cele zahalené. Ako keby sa behom pár chvíľ, zo dňa stala noc.

Ty nejvíce nepřirozené jevy se začaly dít jen chvíli po tom, co se skupinka vlků setkala na tomto vřesovišti. Na malý okamžik mezi nimi zavládlo ticho a vtom si mohli povšimnout, že i ti nejmenší a nejtišší cvrčci v trávě kolem přestali cvrkat. Toto neočekávané ticho v okolním světě si téměř říkalo o pozornost, proto si jej vlastně ani nemohli nevšimnout. Ani jeden z vlků si nemohl vysvětlit tuto náhlou změnu. A změnilo se i něco jiného. Doposud krásně modrá obloha začala pomalu tmavnout a stíny byly víc a víc temné. Netrvalo dlouho a Norest vypadal, jakoby ho přikryla černá peřina. Jakoby se ze dne za pár chviliček stala noc, jen tomu chyběla ta klidná večerní atmosféra. Slunce bylo pryč, stálo před ním jiné těleso a bránilo slunečnímu svitu. Nyní bylo snad každičké stvoření široko daleko údivem a zmatkem bez sebe.

EVENT | 1.7 - 31.8.

Rozvíjející se příběh ohledně jevů, které Zatmění přineslo, se odrazí nejvíce na hrách s OSUDEM.

Jak se zapojit?
- Utvořte skupinu 2-4 vlků a přihlaste se zde pod příspěvkem
- Každý hráč má momentálně nárok na jednu hru s Osudem

Po podání přihlášky vyčkejte, než se vás ujme sám váš Osud. Domluví se s vámi na podrobnostech.

Zoubci se kolem dvou světle zbarvených vlků srocovali a to ve velkém počtu,. Z počátku pouze pozorovali z dálky, ale postupně čím hlouběji Lucien se Samaelem šli do činžáků, tím spíše se přibližovali. Pomalu ale jistě udělali kolem dvojice kruh, který se postupem času také zmenšoval. Pak začali odvážné útoky od zoubků. Kolikrát sice zaútočili ale brzo se stáhli. To se dělo do doyb, než dorazili k jedné konkrétní budově. Jen co došli blíže k dvěřím, tak se zoubci vrhli na slaběji vypadajího Samaela a jen tak se nenechali odehnat. Nebyli totiž blbý a dříve se chtěli zbavit slabšího útočníka. Přece jenom bránili něco, co bylo pro ně velice důležité. Nemohli si dovolit, aby někdo jejich hnízdo zničil

Hati nejspíše Alexeiovi chtěl poskytnou chvilku klidu, než najde nějaké další hnízdo a bude muset znovu bojovat, aby se vůbec odtamtud dostali. Zoubci totiž zde byli méně agresivní a i když pozorovali vlka, tak nijak neútočili. Navíc jich tu nebylo zas tolik. Možná půl tuctu nožná méně. Každopádně nebyla to taková záplava, jaká byla v nemocnici, kde se hnízdo nacházelo. A tak jeden mohl usoudit, že zde se doupě nenachází

Alex i když byl velice plný vlk a hledal hnízda Zoubků již dlouho a důkladně, měl celkem smůlu. Protože ani u bazénů se nenacházelo hnízdo. Zoubků zde bylo málo a většinou se drželi ve stínech, kde je nikdo neviděl. Občas si přišli trochu začenichat směrem k vlkovi, ale jinak se spíše drželi zpátky a snažili se "splynout" s okolním zdivem

Zoubků v botanické zahradě moc nebylo. Jen občasný jedinec se objevil, aby se kouknul, kdo narušuje jeho klid. Jen co ale spatřil toho mohutného černého vlka, tak se zase stáhnul. I když by se zdálo, že toto bude oblíbené místo těchto tvorů díky značnému množství potravy. I když byli všežravci, tak masu holt dávali přednost. Zvláště poslední dobou. Alexei Hatižel nenašel tedy místo dalšího hnízda a bude muset hledat jinde

V nemocnici se to Zoubky jenom hemžilo a čím hlouběji se vlk dostal do nemocnice, tím více jich bylo. Místo toho, aby se ale jako normálně rozutekli, když viděli né dva ale hnedka tři vlky, tak zaujali jakoby obranný postoj. Shlukli se do větší skupin a pozorovali vlky nejprve z dálky nakonec i s blízka. Občas nějaký ten odvážnější se dokonce rozhodl zaútočit, ale většinou se ihned stáhl, jen co se po něm vlk ohnal. Avšak nebylo to dlouho, co skupinka dorazila k místu, kde byl doslova obrovský shluk zoubků. Když se jeden vlk přiblížil moc blízko, několik jedinců na něj zaútočilo. A tentokrát se nehodlali vzdát tak rychle