Príspevky užívateľa

Zkušenější oči léčitelky z kultu si všimly zvláštních příznaků nemoci, která vlky trápila více než smrt soudruha. Kropenatá vlčice jí a mrtvému tělu nevěnovala příliš pozornosti, snad kvůli obrannému mechanismu. Když se dozvěděla, kdo příchozí jsou, vypadalo to, že tato vědomost ji uklidnila. Dokonce svým zachráncům věnovala drobný úsměv. Víceočka byla dokonce léčitelkou! Proč to neřekla dřív? Tato informace jí v očích tulačky napravila reputaci, byla ochotná vyslechnout i ji. Důležitě - všichni tři příchozí pocházeli ze smečky, to jistě měli zázemí na to pomoct dvěma tulákům. Obavy o bezpečí, které vyjádřili nihilští, však byly na místě, a i ona si to s těžkým srdcem uvědomila. Na chvíli upřela pohled do země, snažíc se najít řešení, když s ním nepřicházeli sami. Nemohla po nich přeci chtít, aby hostili tuláky v těchto zlých časech, ne? Jenže oni byli tuláky v nouzi, a opravdu pomoc potřebovali. "Chápu, že nás nemůžete hostit," posmutněla. Už chtěla říct něco dalšího, ale musela si odkašlat, než znovu chytila slova pod kontrolu. Očka ji zazářila - zřejmě si vybavila něco důležitého, co by mohlo pomoct. "Vzpomínám si, že náš kamarád nemoc s podobnými příznaky taky měl. Já nejsem žádný léčitel, ani Berry... Ale on byl, a vytvořil směs, co mu pomohla příznaky potlačit. Bohužel neměl dostatek léčivek na to, aby lék udělal u nám, takže se je vydal hledat." Vlčice se musela omlčet, aby se nezamotala do příběhu. Chtělo se jí spát. Snad jen zima a strach o bližního ji nutil zůstávat ve stavu bdělosti. "Nevrátil se. Ale ty bylinky - bylo to něco místního. Listy kytek, co v noci září, v kombinaci s něčím dalším. Salvia a řebříček, myslím?" Opravdu si nebyla jistá svými znalostmi, ale bylo vidět, jak se snaží. Zvedla zrak, aby pozorovala, jestli tyto informace pomůžou... Nebo to udělá situaci ještě komplikovanější. Třeba věděli o těchto rostlinách víc, než ona, třeba by jí mohli nabídnout aspoň minimální léčbu a úkryt?
Během rozhovoru se trochu víc ujistila o tom, že dokáže reagovat i dospěle. Kvůli svému zdravotnímu stavu si ale lehla. Váhavě se podívala směrem k nehybnému tělu svého přítele. "On se neprobudí, co?" Přestože její tichý, zlomený hlas zněl, že se s tím smiřuje, pár slziček jí z očí steklo a dopadlo na pustou, zmrzlou hlínu. "Co budeme dělat?" Zeptala se. Nemohla své oči odpoutat od svého přítele. I když pomohou jí, co on? Mělo smysl jít dál i bez něj? Ztratila tolik. Blbé počasí, blbá nemoc!

Netrvalo dlouho a březí vlčice si kočičího vetřelce všimla. Působila nepokojně, ale přesto stále dost odvážně na to, aby se k irbisovi přiblížila. Doufala ve svou magii. Ale marně. Na tak mohutného tvora její schopnosti byly příliš krátké.
Irbis varovně vycenil své hrozivě vyhlížející zuby. Pryč, vlku, jinak je ucítíš na vlastní kůži! Tohle nebyla žádná roztomilá kočička, co by mohla někomu vrnět v klíně. Tahle bestie byla velmi dobře osvalena, měla silné tlapy s ostrými drápy, velké tesáky, silný stisk a mrštnost by jí mohl kdekdo závidět. A to nebylo vše. Tělo tohoto tvora bylo velice, velice studené.
Tento samec nebyl tak vysoký jako vlčice. Ale to zdaleka neznamenalo to, že by měl menší šance.
Irbis se nyní cítil natolik ohrožen, že bleskurychle skočil po vlčici. Mířil jí na tvář. Stačilo drápy zasáhnout oči, či zuby krk a měla by vážný problém. A to dobře věděl.

Šelma vzešla z boje vítězně. Byla nyní nažraná a téměř snad i spokojená. V mezičase si umyla i špinavou srst. Věděla však, že se stále nachází na vlčím území a že ji někdo dříve či později nalezne. Irbis tedy hodlal odejít zpět do hor. Mladý samec sic byl arogantním jedincem, ale úplně hloupým nebyl. Cítil totiž přítomnost dalších a za pár okamžiků spatřil dalšího vlka. Jednalo se o březí vlčici, která byla ještě větší jak vlk, kterého ještě dnes skolil jak lovnou zvěř. Přikrčil se, aby se ve sněhu skryl. Už byl nažrán, neměl tedy důvod vyvolávat další konflikty a útočit sám od sebe. Pokud se ale bude cítit ohrožen, nepochybně zaútočí. Březí vlčice se ale blížila jeho směrem. Snažila se být nenápadná, ale vzhledem k její barvě srsti a velikosti by si jí všiml i kdekdo. Napnul svaly. Byl připraven zaútočit, kdyby bylo nejhůře.

Dnešní odpoledne bylo zdánlivě obyčejné. Bylo mírně zataženo a sníh stále pokrýval celý kraj. Nejeden si myslil, že tato zima, toto trápení, snad nikdy neskončí. Ale i v těchto krušných časech bylo třeba mít hlavu vzhůru a nevzdávat se. Ani starý šedivý vlk, jehož jméno bylo Aikan, se nevzdával. Nebyl již tak silný jako za svých mladých let, ale přesto pracoval tak, jak fyzicky mohl. Zrovna byl na své rutinní pochůzce. Jakožto umbra smečky se staral o její bezpečí. Co kdyby se sem dostal nějaký nebezpečný tulák, kterého zoufalství dohnalo až sem? Musil být připraven na vše. Byl na to od mlada trénován. Bohužel ale ani nejmoudřejší a nejzkušenější vlci nemohli počítat úplně se vším a být na vše připraveni.

V okolí se totiž nacházel nečekaný nepřítel. Skrýval se ve sněhu a nešlo ho ani vidět. Perfektně skryt. Nikdo by Aikanu nemohl brát za zlé, že ho nespatřil.
Onen nepřítel byl mladý, ale přesto statný samec irbisa šavlozubého. Byl velmi arogantním jedincem, který si dovolil i na velkou kořist. A měl hlad. Takový hlad, že byl schopen zaútočit na vlka. Nebezpečný krok. I to byl následek této kruté zimy.

Aikan se zastavil a rozhlédl se. Byl tu klid. Až moc velký klid. Nebyl ale o něm přesvědčen. Začenichal a zarazil se. Ucítil kočičí pach. Kočkovitá šelma? A tady? Musel jít rychle varovat ostatní!
Bílý nepřítel byl ale rychlejší jak starý vlk. Vyskočil. A jak daleko! Chvíli dokonce vypadal, že i letěl, ač tomu tak nebylo. Tato akrobatická šelma svůj skok velmi precizně odhadla a dopadla přímo na šedého. Aikan překvapeně padl na zem. Snad nikdy nebyl takto neočekávaně přepaden. Léta a léta přísného tréninku, aby dopadl takto? To ne!
Okamžitě se snažil bránit, ale vše přišlo nazmar, jakmile se mu bestie zahryzla svými hrozivými špičáky do krku. Šedý válečník pocítil šok a neskutečný chlad. Zranění bylo příliš vážné na to, aby měl šanci přežít. Zavřel oči.
Aikan Tah'reza-wanehar zemřel sám. Už nikdy nebude moci říci své družce a svým potomkům, že je má rád. Už jim nebude moci předat další své cenné zkušenosti. Ale nezapomenou na něj. Nikdy.

Setkání se smrtí nebylo pro každého jednoduché. Sable June bezpochyby vypadala mladě a nebylo by se čemu divit, kdyby toto byla její první zkušenost s krutě nepříznivým osudem. Sledovala, jak vlčice se třemi páry očí zkoumá tělo jejího šedého kamaráda. Pomoc chtěla, proto neodporovala, ačkoli věta od Deetrah jí zmátla. Co to znamenalo, že nechtěla umřít? Tedy, to bylo logické, že nechtěla umřít, to ani Sable, ale nechápala. Nikdo z nich se bohužel nehlásil, že by byl léčitelem. "Jak za sebou? Zaslouží si pomoc, ne odsouzení!" Sice to myslela jako odpor, moc odvážně ale nezněla. Hlas se jí stále lámal pod tlakem smutku. S očima plnými strachu a víry pohlédla na Kettua, který se ji snažil uklidnit. Váhavě přikývla - věřila mu, musela mu věřit. Pokusila se na chvíli nevnímat fakt, že venku sněží, mrzne a oni tu taky živoří a radši se zamyslet na tím, co zrzek chtěl vědět. "Myslím? První to byl obyčejný kašel, pak záchvaty. Berry popisoval i něco o ztrátě čichu, ale to mohlo být chladem... Mně je ale třeba i zima a svaly mi moc nefungují, bylo těžké se sem vůbec dostat." Jak to říkala, pořádně si uvědomila, jak špatně se cítí sama. Asi to doteď ignorovala vlivem adrenalinu a snahy zachránit Berryho. Teď se jí ale rozklepaly kolena a musela si kecnout na zadek. Dokáže vůbec dojít bez pomoci dál? Necítila se dobře, její unavené oči a další zakašlání to dokazovalo. Aspoň ale přestala brečet.
"Kdo jste?" Podívala se znovu po přítomných. Zatím moc nezachraňovali, ale stejně chtěla vědět, komu vděčila za společnost.

S tím, že to vypadalo zle, měli vlci pravdu nejvyšší. Šlechetné, že ani špatný pocit ani nelibý pach je nepřesvědčil k odchodu. Snad budou schopni pomoci nebohým vlkům v nouzi, když už riskovali víc, než by jeden očekával. Na otázku zrzavého okřídlence se vlčice zprvu zmateně podívala do jeho očí. Musela si urovnat, co po něm chce. "Byli jsme s Berrym na lovu, když přišla vánice, odpočívali jsme," řekla, ale brzy nějak ztratila nit. Proč se vybavovat, když museli zachraňovat život? V čem to bylo důležité, co se stalo? O pravdivosti jejích slov mluvil netknutý zajíc ležící opodál. Její panika se vrátila a přišel další vodopád slz. Teprve na výzvu flekaté vlčice si uvědomila, že pomoci vlastně stojí v cestě. Rychle to napravila, horlivě přikyvujíc na její nabídku, naději v očích. "Jste léčitelé? Pomůžete mu?" To řekla předtím, než okřídlená vlčice prohlásila, že její kamarád je ztracený případ. Chtěla se hádat, chtěla oponovat, rozhodně nesouhlas vyjádřila vyceněním tesáků. Nakonec tuto grimasu na tváři ani nedokázala udržet, natož něco říct. Místo slov sklonila hlavu a pár sekund se svíjela v záchvatu kašle.
"Jsem Sable June," zachraptěla, když jí to zdravotní stav umožnil. No, Sable rozhodně nebyla stejbl. Vypadala, že se tu co nevidět rozsype, ale snažila se, opravdu se snažila vypadat přítomně a stále jen nebulet. Kecla si na zadek. "Chytili jsme nějakou nemoc. Berry asi před týdnem,-" přerušila, aby vypustila další zakašlání. "Já pár dní zpátky, od něj." Šmankote, co když tímto ohrožovala i tyto dobré vlky? Popotáhla, utřela si slzy a po krátkém zvážení okolností zase upřela pohled směrem k šedému. Kdokoli, kdo k mrtvému tělu přistoupil blíže, mohl vidět na vlastní oči, že jazyk vlka byl pokryt tmavými skvrnami. Pár malých boláků se nacházelo i okolo jeho očí.

Zoufalý výkřik nezůstal bez odpovědi. Dva vlci z Nihilské smečky spěchali prozkoumat situaci a podat pomocnou tlapku bytosti v nesnázích, zatímco třetí vlčici, členku Kultu, přilákal spíš podivný pach a vlastní zvědavost. To, co viděli Nihilští, když dorazili, byla vlčice, která se snažila probrat svého mrtvého společníka. Hlavně jeho na boku ležící tělo bylo to, co Silmä a bezpochyby i ostatní cítili - nebyl to až tak pach rozkládaného masa, protože vlk sotva skonal, spíše zkvašených soplů. Tlamu měl napolo otevřenou. O pozornost si žádala ale spíš vlčice, která své slzami zaplněné oči namířila na návštěvníky. "Pomoc! Pomoc..." Vykřikla znovu, tentokrát s jasnějším sdělením. Vyskočila na všechny čtyři tlapky a postavila se před šedého, odhodlaná ho bránit svým tělem před jakoukoli hrozbou. Třásla se. Těžko říct, jestli z šoku nebo ze zimy. "Můj kamarád..." Její slova se ztrácela v slzách a kňučení. Přešlápla, těkavým pohledem si prohlédla všechny příchozí. Neměla pocit, že by vypadali agresivně, stále však působila nemálo nervózně. Odmítala, že by ležící vlk mohl být mrtvý.

Bílý kraj byl bičován ostrým větrem. Sněhové vločky vířily ve vzduchu, zarývaly se pod kůži a štípaly snad ještě víc, než mráz samotný. Slabý svit ranního slunce blokovaly šedé mraky. Moudrý vlk by v tomto počasí zůstal doma... Ovšem jen v případě, že domov měl. Dvěma oslabeným tulákům na cestě z lovu nezbývalo nic jiného, než vyhledat provizorní úkryt v kaňonu písní, schoulit se pod jednou z říms v zákrytu před větrem a doufat, že zlé podmínky brzy odezní. Skály nad jejich hlavami navzdory své obvyklé půvabnosti dnes pěly bouřnou píseň, smutnou a sípavou. Rozléhala se po širém okolí a informovala kohokoli, kdo naslouchal, že dnešek pravděpodobně neskončí dobře.
Tuláci s sebou měli čerstvě uloveného zajíce, ale ani jeden z nich neměl chuť k jídlu. Přitulení k sobě byli schopni udržet teplo, ale jejich druhý problém tímto nehasl. Kašel se ozýval z útrob šedého vlka, který už jen z posledních sil bojoval s neznámým onemocněním. Ani kropenatá vlčice nevypadala zdravě. Dopřávali si odpočinku. Až po dlouhé chvíli vlčice zvedla hlavu ze zad svého společníka. Jeho kašel ustal, stejně jako jeho mělký dech. "Berry?" Oslovila ho tiše. Neměla příliš síly. Až když si uvědomila, co se děje, vlila se jí do žil panika. "Berry!" Vyskočila na nohy a začala s nereagujícím vlkem třást.
Nacházel se někdo v okolí? Přicházel s cílem tulákům v nouzi pomoci, či se přiživit na jejich neštěstí?


// Na tomto území se odehrává osudová hra.
- Dostavit se může kdokoli do 25.12. 17:00, pouze s jednou postavou.
- Kapacita není omezená, ale bude vyžadována aktivita - předpokládaný konec mezi 1.1. - 10.1. 2024, dle situace.
- Účastníci můžou získat i ztratit, rozhodne osud.

VYHODNOTENIE!
Akcia je ukončená a my sa môžeme pustiť do rozdávania odmien! Ale ešte predtým by sme vám znova chceli poďakovať za vašu účasť a trpezlivosť. Všetci ste sa veľmi snažili a väčšina z nás je určite rada, že celá akcia skončila dobre a že sme sa vyhli vojne. Na záver tu máme špeciálnu pochvalu venovanú Timothéeovi za najdlhší post v akcií - 1080 slov. Úžasné! Len tak ďalej.
To, aké odmeny ste kto získali, zistite nižšie. ↓

ODMENY:
➼ Veľký prívesok (odporučanie: zbraň)/úkryt/reálny maznáčik - Artemis, Feier, Jarumi, Rufus, Ikke, Saturejka, Kardanisis, Timothée, Cielo, Hariuha, Finn, A'kaza.
➼ Malý prívesok - Alaric, Adain, Mornie, Marielle, Sankari, Roihu, Anjel, Aikan, Ryumee.

Na společné hranici se psaly dějiny. Nikdo z přítomných se ohledně nepěkně vyeskalované situace mezi sousedními smečkami necítil nejlíp. Někteří to skrývali lépe, jiní hůře… Další vůbec. Pár z nich se rozhodlo mluvit, ale často se z druhé strany nesetkali zrovna s nejlepší odezvou. Hariuha byl připravený se s Kardanisisem bít, kdyby se šedý náhodou rozhodl znovu zabíjet. Stejně tak igniští bojovníci by při špatném kroku souseda neváhali zasáhnout. Chránit své členy. Nebo – byli by? Davem zašuměla směsice odlišných názorů. Raymond s nucenou smělostí do této debaty vstoupil, odhodlán celou věc prodiskutovat s alfou Přízračných. Ostatní ztichli.
Těžká mračna zaburácela nad hlavami všech přítomných a nejedny zraky se krátce otočily k nebi. Zvedal se vítr.
Než se připojil i S’Arik, odložil svou zbraň u Finna. Roo – stále ještě zajaté betě protivníka – pokynul, aby ho doprovodila. Nox před alfu Ignisu předstoupil s ledově klidným a nesmlouvavým výrazem na tváři. Jednání mohlo začít.

A začalo. Přestože formality by se zdály vzhledem k okolnostem vlastně i nevhodné, obě alfy se pozdravily a náležitě představily jeden druhému i všem, co zrovna napínali sluch jejich směrem. Raymond se rozhodl mluvit první. Věcně shrnul, jak od nálezu mrtvého člena své smečky postupoval a jak se dostali až sem. Jménem celé smečky se omluvil za problémy, které způsobila jeho rozhodnutí. S’Arik odvětil, že takovéto kroky by v jeho očích již byly vnímány jako akt války. Války, která by nepochybně stála více než dva životy a pravděpodobně by přivedla obě smečky do záhuby. Dodal však, že Přízrační si válku zanic nepřejí – na nespravedlivou vraždu Sillhouette však nebude zapomenuto. Na připomínku Kardanisise upřesnil, že zajatcům Přízračných nebylo v zajetí ublíženo, načež svůj pohled stočil na Saturejku, která mohla o své zkušenosti říct své.
Na čem se zastavila řeč byl osud Kardanisise. Existovalo správného trestu za to, co udělal? Takového, který by vyhovoval všem? Určitě ne. Raymond uvedl na pravou míru, že s ním naloží dle svého uvážení v rámci Ignisu, přestože Artemis předtím prohlásila jinak. Té věnoval pohled, který naznačoval, že toto ještě bude stát za probrání. Zeptal se Přízračných, jak by to mohlo být odčiněno. Momentálně nebyl správný čas žádat o odpuštění za zmaření života a Nox požadoval příslib, že mimo trestu, který alfa ohnivých uzná za vhodný v závislosti na domácím zákoně bude Kardanisisovi ještě zakázáno pohybovat se v okolí teritoria Přízračných – a pakliže znovu vkročí na teritorium, mají Přízrační povolení k jeho zabití. Raymond přitakal. Kardanisis byl odvelen zpět na domovskou půdu provázen ostrými pohledy… S čím bude horší žít? S vinou, že vzal život, či s vinou, že zklamal svou smečku a čeká ho trest? Uvidí se, jestli domnělá milost vůdce hvězdných bude vůbec nějakým ušetřením. Aspoň Roo byla v pořádku.
Konflikt ani tímto stále nebyl vyřešen. Oba vůdci věděli, že toto je další pokřivená kapitola společné historie, která se s vlky obou smeček nejspíše chvíli potáhne. Bylo tedy navrženo provizorní opatření proti mezismečkovým konfliktům – ani jedna strana nebude vyhledávat nesmyslné spory a společná hranice se na obě strany posune o délku padesáti metrů – mezi smečkami tedy vznikne neutrální půda. Zároveň si vůdci slíbili, že se znovu setkají, aby dospěli k lepšímu porozumění a případně projednali, jak dlouhodobě špatnou situaci zlepšit. Teprve když bylo toto uzavřeno, byla modrá vlčice vydána zpět Ignisu. Připojila se k vyjednávání po boku Raymonda.

Odcházeli vlci od hranic s lehčím srdcem? Někteří ano, jiní ne. Momentální konflikt byl provizorně v relativním klidu vyřešen, ale bohužel za sebou zanechal krvavou stopu. Několik starých otázek bylo zodpovězeno, když spolu smečky promluvily, kolik nových však vyvstalo? V nitru se rozum a snaha zachovat mír bil s emocemi a morálními zásadami. Vlci urychleně přeznačili nové hranice.
Nedlouho poté, co na hranici opět zavládlo osamocené ticho, se na zem snesly první kapky deště. Nad krajem zazářil blesk a zazněl hrom – bouře začala. Byl čas se vrátit domů a uctít památky svých padlých přátel.

--- Konec akce ---

Navzdory svému nehezkému trápení se mladý Kettu vydal plnit požadavky jeho panovnice. Na tom, zda se rozhodne plnit svůj úkol, nebo ne, záleželo pouze na něm. Kéž by někdo viděl jeho snahu docílit něčeho tak zbytečného i přes tragédii, která jej zasáhla! Kdyby tohoto vlčka někdo pozoroval, jistě by si Kettu získal velký obdiv.
I dopřál mu osud trochu štěstí a v lodi pro tohoto nápaditého vlka přichystal již zmíněné pozůstatky sítě. Kdo řádně hledá - najde. A tak se taky stalo.

Konzultácia v nore smečky medzi S'Arikom - tmavým noxom Přízračnych a Roo - tmavomodrou Betou Ignisu - nejakú tú chvíľu pretrvávala, no napriek tomu, v danom okamihu sa zdalo, že napätie danej situácie sa medzi jedincami postupne upokojuje, akoby sa rozplývalo vo vzduchu. Rozhovor prebiehal v kľudne a s rozumom, pričom si spoločne rozoberali celú situáciu s cieľom jasnosti a porozumenia. S'Arik ubezpečil Roo, že Přízrační sú nevinní a nechcú nič viac, než mier a kľud medzi svorkami. Rovnaké presvedčenie zdieľala aj Roo, ktorá ešte k tomu navrhla zájsť na hranice oboch svoriek a prerokovať situáciu spolu s alfou Ignisu, s Raymondom. Nox Přízračnych ochotne prijal jej návrh. Krátko na to k ním dorazili Ryumee spolu so Saturejkov - druhou, už ošetrenou zajatkyňov. V tomto okamihu sa vymenilo niekoľko slov a napokon bola Saturejka, za ošetrenie labky od Timotheeho, prepustená s jednou úlohou naspäť za hranice Ignisu. Jej úloha bola jednoduchá - musela doniesť správu do Ignisu, priamo ich alfe o mierovom jednani na hraniciach oboch svoriek. Bez zbytočného zdržiavania sa ihneď pobrala na cestu. Nebola však sama! S'Arik zavolal Hariuhu, aby Saturejke robil spoločnosť po okraj hraníc a aby tam hliadkoval pokým nezbadá blížiaci sa Ignis s tým, že mu to príde oznámiť. Nu a už aj vyrazili.

Medzi tým ako S'Arik nebol prítomný medzi vlkmi z jeho svorky, ktorých predtým zvolal, A'Kaza bdel nad dianím v tábore, aby sa medzi členmi nešíria zbytočná panika a podobne nepríjemné činitele. Dohliadal aj na člena z Nihilu, ktorý tu priletel chvíľu po noxovom zvolaní a snažili sa dopátrať dôvodu jeho prítomnosti. Ostatní členovia boli zatiaľ pokojní... Saturejka sa teda pobrala za hranice odovzdať už spomínanú správu na oplátku za Timotheeove ošetrenie, no a všetko sa zdalo byť tak celkom v poriadku, ba jeden by si myslel, že čoskoro nepokoje utíchnu. Samozrejme, že sa to zdalo byť až moc jednoduché.
Náhle vypukla panika. Prečo? Čo sa stalo? Vlci boli zmätení z neočakávaných nepokojov, no nie nadlho. Stačilo, kým si všimli Lunary s nehybnym telom jednej z nich - Silhouette. Správa sa rozšírila rýchlo a rovnako rýchlo rozohnala všetky myšlienky o všetkom dobrom. Bol to desivý pohľad, nikto netušil čo teraz a tak sa začalo obviňovanie Ignisu. Každý bol takmer presvedčený, že oni boli za týmto nešťastím. Nie, že by nemali pravdu... Lunary ju objavila pri hliadkovaní na hraniciach, presnejšie v lese na úpätí, nuž a ako sa dalo predpokladať, v okolí tela bolo cítiť nikoho iného, než len pach Ignisana.
A'Kaza sa snažil situáciu ukľudniť a keď S'Arik spolu s Roo začuli nepokoje, okamžite sa vydali na miesto diania. Šľak by trafil nejedného, keď S'Arik zbadal o čo sa jedná. Pohľad na to, čo sa tu odohrávalo, desil každého z prítomných. Celá udalosť sa vnímala ako temný akt zo strany Ignisu. Avšak bolo nevyhnutné udržiať si chladnú hlavu a ukončiť toto nedorozumenie skôr, než príde niekto ďalší k úrazu či v najhoršom prípade, nedajvlku niekto ďalší stratí svoj cenný život. S'Arik ukľudnil niekoľko ďalších znepokojených vlkov, ktorých sa A'kazovi nedarilo utíšiť, s podaním krátkeho prejavu a uistenia, že sa celá situácia čoskoro vyrieši. Po mysli mu behali nepekné spomienky bojov z jeho starej domoviny. Dúfal však, že jeho snaha zachovať mier predíde tomu, čo už kedysi zažil. Vzápätí jeho slov padlo pár rozkazov a organizačných pokynov.

Vytvoria sa viaceré viacčlenné hliadkovacie skupiny, ktoré sa v záujme bezpečnosti vyberú pozdĺž hraníc až na miesto jednania, kde sa potom všetci stretnú. Ďalšia skupina zostane v tábore a bude mať na starosti dohliadnuť na bezpečie matiek a vĺčat. Chvíľu sa čakalo na Hariuhu, kým donesie správu o príchode Ignisu až napokon sa vydal rozkaz na pohyb k hraniciam susednej svorky. Schyľovalo sa k jednaniu.
Roo, beta Ignisu, bola požiadaná, aby sprevádzala hlavnú skupinu, spolu so S'Arikom na miesto stretnutia. Rovnako aj Nihilský člen - Toshi bol povolaný, aby ich nasledoval počas cesty k hraniciam ako záloha v prípade, že by bolo potrebné zavolať Nihil na pomoc. Nuž tento čin mal vykonať iba na povel od S'Arika, ak by vážne išlo do tuhého... Do tej doby nemal muknúť ani slovo. Počas cesty ho oboznámil s potrebnými informáciami, ktoré by ak tak následne odovzdal panovníčke Nihilu - Voltaire, aby bola v obraze prečo a do čoho posiela svojich drahých poddaných.

V čase, keď sa tábor Přízračnych na okamih ocitol v chaose, Ignis premýšľal nad tým, ako vyslobodiť ich zajatcov od Přízračnych. Aj oni sa chceli vyhnúť zbytočnej vojne v prípade, ak sa jednalo o prosté nedorozumenie. Nemohli nijak inak dráždiť ich susedov, pokiaľ nechceli mať na svedomí ďalšie zbytočne problémy a vyjednávanie sa nakoniec zdalo ako najlepšia varianta zo všetkých nápadov. Kto by však bol tým najvhodnejším? Koho by mal vybrať? Ideálnym kandidátom bol niekto, kto si udržuje chladnú hlavu počas vyjednávania... Zaznelo pár návrhov mien. Raymond vedel, že určitých členov tam jednoznačne poslať nemôže. Artemis a Ikke sa zdali byť najlepšou voľbou. Bol rozhodnutý, keď náhly pohotový príchod Jarumiho prerušili Raymondové slová. Priniesol veľmi zlú správu, ktorá o to viac komplikovala situáciu. Podcenil činy Kardanisisa a jeho horkú hlavu Ignisana. Mal očakávať, že bude schopný zbavenia života iného vlka. Niet tomu zas až tak dávno, kedy prišiel o svoju sestru a teraz, keď sa dozvedel o zajatí Roo, mohla aj ona byť v ohrození života, a tak konal na vlastnú päsť. Nechcel prísť o ďalšiu dôležitú osobu v jeho živote. Nesmel tomu dopustiť a to v žiadnom prípade. Raymond si bol vedomý jeho straty a aj jeho táto novina zdrtila. Mal pre neho porozumenia, no i napriek tomu ho to poriadne nahnevalo.

Zrazu sa objavila Saturejka a pristúpila k zhromáždeným členom svojej svorky. Ich prekvapeniu sa netrebalo diviť, no boli radi, že ju znova vidia a že je v poriadku. Raymond sa zdal byť dosť znepokojený i po jej návrate. Čo len mohlo byť príčinou? Netušiaca Saturejka, ešte nevedomá o tom, čo už vedeli všetci ostatní, nemohla túto záhadu odhaliť, kým ju niekto neoboznámil s tým, čo bolo pred nemalou chvíľou odznené v Jarumiho slovách. Kardanisis zabil Silhouette. Bezpochybne. A kde vlastne teraz je? Nikto netušil. Možno bol stále kdesi na území ich susedov... Vedia už Přízrační o tomto incidente? Ak nie, je to iba otázkou času kedy to zistia... Neistá z tejto zlej novinky napriek tomu odovzdala Raymondovi onú správu od S'Arika a podala mu hlásenie o všetkom, čo sa v tábore udialo. S pochopením jej poďakoval. Nemohol si dovoliť plytvať časom, bolo potrebné to vyriešiť čo najskôr. Netušil, koľko vlkov príde zo susednej svorky, ale musel byť pripravený na všetko, i keď nemyslel si, že tam pošlú alfu samotnú. Preto zvolal viacero mien, ktoré sa spolu s ním vydajú na hranice. Zároveň niekto musel zostať pri vĺčatách, takže dal príkaz aj v tomto smere. Zvyšní členovia strážili hranice, kvôli nedávnemu incidentu s Nihilskou vlčkou… Přízrační sa mu nezdali ako svorka, ktorá by práve k vojne chcela všetko dohnať, no napriek tomu musel byť opatrný a dbať na bezpečie aj tých najmenších. Keď sa všetko ujasnilo, zaznel príkaz k odchodu k hraniciam.

Netrvalo dlho a dorazili na miesto stretnutia. Nik iný tu zatiaľ nebol okrem Hariuhu, ktorý sa aj tak pobral preč, keď ich zbadal. Saturejka im už predtým povedala, že Hariuha tu na nich bude čakať a keď ich uvidí, pôjde oznámiť ich príchod.
A tak sa aj stalo. Onedlho si Igniská svorka mohla všimnúť prichádzajúcich Přízračných. No niečo sa nezdalo byť v poriadku.
Pár skupín už prichádzalo na stanovené miesto, no pri tej hlavnej sa niečo dialo. Objavila sa pri nich známa Igniská tvár - Kardanisis, ktorý im začal hroziť, aby Roo pustili, že za nič nemôže a podobne. Málokoho by tento rozruch neupútal, neboli ďaleko od hraníc…
Zachovajú si Přizrační chladnú hlavu alebo sa tu nájdu jedinci, ktorí sa do toho zapletú, aby dostal, čo si zaslúži? To on mal na svedomí nebohú Silhouette! Budú z neho cítiť pach vraha? Budú túžiť po pomste? A čo Ignis? Zastane sa Kardanisisa, ak dôjde k nevyhnutnému stretu?
Vôňa Silhouette sa ťahá za Kardanisisom ako temná tienistá stopa, prenikajúca ich čuchovými zmyslami a každý dych pripomínal ich stratu. Sú Přizrační plní hnevu a bolesti? Pociťujú lákavú vášeň po pomste? Možno niektorým vrie krv v ich žilách, pripravená vyvrátiť spravodlivosť.
No, čo sa týka Ignisu, to je otázka s mnohými otočkami... Raymond ako alfa svorky, jeho povinnosťou je udržiavať poriadok a stabilitu medzi svojimi vlkmi. Zastane sa Kardanisisa, ak sa situácia dostane do extrémnych rozmerov alebo si uvedomí dôsledky jeho činu? V jeho vnútri prebieha zápas medzi oddanosťou k svojmu členovi a potrebou zachovať mier a harmóniu medzi svorkami. No možno niekto iný tak skôr učiní. Rozhodnutia a zachovanie sa kohokoľvek, môže byť kľúčom, ktorý ovplyvní ďalší vývoj a konfrontáciu medzi Přizračnými a Ignisom.

Se zaujatým postojem se maličký hrabal v srsti vlčice. Zamlouvala se mu, byla hezky hustá! A tečky upoutávaly jeho pozornost. Snažil se je sebrat tlapičkami, vyčistit vlčici kožíšek, když se mu to ale nedařilo sundat, naklonil hlavu na stranu, trocha se prošel po vlčích zádech a prohlédl si je z každé strany, než se dobatolil až k hlavě vlčice. Zastavil se mezi ušima a naklonil se dopředu, hledíc vlčici do dvoubarevných očí. Naklonil uši i hlavu na stranu. Co se mu honilo hlavou? Určitě nic špatného. Vlčice ho zaujala. Vlastně v ní stvoření vidělo bezpečí. Ne natolik, aby bylo v situaci přímého boje účastníkem - stále mělo pud sebezáchovy a jeho křehká drobná stavba by mu stejně proti vlčímu protivníkovi nedala šanci zvítězit, ba vůbec zasadit úder. Sesypal by se na kousíčky jako sklo a bylo to na něm vidět. Snad i jeho mládí bylo poznat v porovnání s ostatními přítomnými jeho druhu. Nebo byl jen velmi malý a tu nezlomitelnou zvědavost měl v povaze? Čas řekne.
Každopádně, zvířátko se rozhodlo. Narovnalo se, vyplulo do vzduchu a kousek před tmavou ve vzduchu se zastavilo. Všichni jeho druhu na něj hleděli. Dokonce i jejich konverzace pomalu utichly. "Šiii!" Trochu jinak znějící šeptavý vzkaz byl slyšet z jeho osoby. Radostný a naplněný optimismem. A podobně reagovali okolní Sielu spirite - vesele se pohybovali na větvích, rozmlouvali a vznášeli se vzduchem. Když skončili, začali odcházet. Poslední opustili scénu i tvorečkovi první společníci. Zůstal jen první, ten zvědavec. Vrátil se k Aishile a chvíli kolem ní náhodně létal, než se bez dalšího pozvání opět usadil na jejích zádech. Očividně mu to tam vyhovovalo. Od vlčice se nevzdálí na sto metrů!
Aishila si získala nového věrného společníka pro cestu životem.

Snad byl toto záměr tvorečka celou dobu, vlčici obejmout nohu. Pomazlit se? Nebo se jen kamarádit? Zatímco malý se podobným stylem co kočka lísal na vlčici, jeho společníci se zastavili pár metrů před a se stále horlivým rozhovorem si pozorně vlčici prohlíželi. Možná jejich smysl nespočíval v tom duše strašit, jak by si jeden pomyslel - možná je měli vést. Jedinečná povaha toho nebojácného inspirovala další. Doteď neslyšeni a nespatřeni se v korunách stromů na větvích objevilo pár dalších temných bytůstek. Shlížely z vyšších větví, jen málokdy volajíc na své druhy níže. Teď jich tu bylo dohromady osm. Setrvávali na svém místě, zatímco maličký u tlapy vlčice se opět trochu osmělit - stačil jediný ladný pohyb a hezky s piruetou přistál Aishile na zádech. Zabořil se do její huňaté srsti a prstíky ji začal zkoumat - zaujaly ho zvlášť bílé tečky.

Na její větu o strachu tvoreček nezareagoval. Nejspíš byl příliš zaujatý prohlížením si vlčice - z této výšky vypadala její křídla tak pěkně! Měl zalíbení ve svítivých objektech. Při slovech o zájmu tvoreček poskočil na místě. Jeho ocásek se rozhoupal ze strany na stranu, ale zůstal svěšený - tvoreček nad ním očividně takovou vládu neměl. Nezaznamenávajíc v hlase vlčice známky nepřátelství byl jeho cíl přímý a bez špetky strachu ho šel vykonat. Přiskočil ještě blíž a objal vlčici přední nohu. Ne, že by ji chtěl uvěznit, spíše to byl projev lásky. Aishila teď mohla pocítit, že se jedná skutečně o tvora hmotného - a dokonce jeho černá srst byla neskutečně heboučká, příjemná na dotek.
Dvě stvoření doteď čekající mezi keři v cestě, kterou by Aishila normálně šla, zmlkla, když se jejich zvědavý kamarád postavil na zem. Jistě měli za to, že jeho chování je velmi troufalé - jeho drobnost byla nepřehlédnutelná a pokud stvoření opravdu bylo hmotné, bylo by nejspíše vskutku jednoduché ho... Zneškodnit. Toho se ti dva báli? O jeho život? Možná. Přiblížili se také. Jen o kousek a velmi bázlivě, neustále sledujíc dění před sebou. Také mohli mít kompletně jiný důvod - třeba změnili názor na nebezpečnost vlčice a chtěli se podívat také?