Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   ďalej »

Poslední žal nad nespravedlností života laň projevila a pak její tělo v čelistech letce definitivně ochablo. Jiskry bojovnosti se jí vytratily z očí, které nechala pootevřené, zápolící končetiny konečně uvolněně padly do sněhu... Byla mrtvá. Její pootevřené čelisti odhalovaly pro kopytníky netypický chrup, které teď bylo možné si prohlédnout zblízka, stejně jako zelenkavé sliny, co stékaly ke spodnímu koutku a špinily okolí huby. Ghu'lassův život teď byla ale bezpochyby důležitější, než zírání a přemýšlení nad laní, která už svůj boj navždy dobojovala, a Jarumi jistě dobře dělal, že se rozhodl věnovat jemu.
Krvácející rána přízračného nebyla pěkná, ale ona samotná přímo neohrožovala jeho život. To spíše sliny, co se s kousnutím přenesly. Způsob, kterým si Ghu'lass ošetřil ránu, společně s mrazem jistě pomohl částečně zvrátit účinky jedu na jeho tělo, co měly teprve přijít.
Při pokusech o zjištění jiných pachů pocházejících z rány Jarumi příliš nepochodil. Čich otupoval pronikavý pach krve a ledový vítr, a pokud hledal odpovědi na své otázky z dob nálezu svého padlého bratra, Ghu'lassova rána neskýtala příliš odpovědí. Zelenkavé sliny okolo ní šlo pozorovat lépe spíše vizuálně, většinu z těch ještě nevstřebaných ale Ghu'lass již dostal ven. Nebyly tak výrazně zelené, jako to bylo typické u jiných zástupců druhu.

Tvář laně doteď zašpiněná jen cizí krví se zbarvila i tou její, jak se mladý vlk bránil všemi dostupnými prostředky. Dostavilo se vzteklé funění - železitý tok se lani dostal do oka. Instinktivně se pokusila ucuknout, a pokud Ghu'lass stále držel, jeho mladé tesáky jistě zanechaly na tváři ošklivé šrámy. Kdyby bylo dnes lani souzeno přežít, tak by jistě vznikly cool jizvy. Ale bylo? I toto byl dobrý důvod, proč Ghu'lasse zase velmi rychle pustila.
Útok zrzavého byl silnější i efektivnější. Laň svými čelistmi Jarumiho netrefila, oslepena bolestí na hlavě. Byla lapena, ztrácela schopnost rychleji reagovat a zkušeně mířený zásah do tepny potvrdila s bolestným řevem. Tělo sláblo každým momentem, ale i tak se začala bránit tím, co měla - kopyty. Napáchat škody, dokud mohla. Tato divá zvěř se jen tak nevzdávala, a Jarumi se svou těsnou blízkostí téměř zaručeně pár zásahů dostal. Každé další kopnutí bylo ale slabší a slabší, jak i z nich vyprchávala síla.
Stáhnout zvíře k zemi už těžké nebylo. Statnější páteř mlžné laně byla jiná, než ta běžných jelenů, se kterými byl azarynský bojovník seznámený, a tak ji jediné trhnutí nezlomilo. Rozhodně už se ale laň nemohla zvednout. Bojovný řev se obratem změnil téměř v pláč. Nešťastné naříkání, co by se snadno rozlehlo všemi směry, kdyby nepanovaly větrnější podmínky. Jaký to tragický konec ji potkal! Malátně kopala nohama v beznaději, její konec byl již nevyhnutelný. Aspoň poslední ochucení krve své kořisti jí vlci dopřáli.
Jarumi měl šanci její život ukončit teď nebo ji nechat ještě chvíli trpět. Ghu'lass měl čas se zotavit ze svého šoku a začít řešit svá zranění. Pokud byl rychlý, mohl si stihnout všimnout slabě zelených slin v okolí své rány.

Tvor sledoval zeleného vlčka. Nad čím přemýšlel, to se nikdy nedozvíme, ale přemýšlel tiše a rozvážně. Snad o spravedlnosti a více světa, snad o neviditelných bavlných strunách, které držely jedince na správné cestě k jejich osudu, snad o příchodu příští zimy, zítřejším počasí či o květech prvního máje... Sol se vyděsil, ale nakonec dal podivnému setkání šanci. Chrabré srdce, řekli by si. Šlechetné, starat se o bezpečí smečky.
Zatímco na sebe v tichosti hleděli, skupinka několika sýkorek se přihnala blíže. Obletěli stromy, chvíli diskutovali v koruně jednoho z nich, a pak si posedaly na kmen, který byl ve skutečnosti tělem pakobylky. I ony na chvíli ztišily štěbetání a zahleděly na Sola, zvědavé snad stejně jako samo obrovské stvoření.
A pak se něco v porostu hnulo. Celá větev, co působila jako menší strom, se zvedla ze země - byla to noha. Pomalu se přesunula blíže k Solovi, opatrně odhrnula kus trávy a odhalila jen metr od vlkovy polohy hned dvě houby podivného tvaru - rudou a žlutou.

Snad mladické štěstí, že se Ghu'lassovi podařilo vyhnout zrádnému útoku pomatené laně. Strach byl bezpochyby namístě, nebát se by bylo pošetilé - a přesto vlk neopustil prostor bezprostředního nebezpečí. Pro co? Z šoku, zvědavosti, strachu či pro vlastní dokazování statečnosti? Zelené oči plné šílené beznadějí, zuřivostí a bolestí se na moment setkaly s těmi Ghu'lassovými, a potvrzovaly nejhorší: Výhružná gesta neměla cenu, laň ztratila pud sebezáchovy. Jen co nabrala stabilitu, vrhla se po vlkovi znovu. Neúnavně, vztekle a zcela fyzickou cestou se domáhala svého práva na krev, své poslední večeře, a to všemi silami, co jí ještě kolovaly v těle. Jistě se zásahu dočkala - jak závažný bude ale pro její kořist?
Jarumi měl se starostmi ohledně nenápadnosti vystaráno - jeho cíl si ho vůbec nevšímal. Nad zemí soupeřil s vzdušnými proudy, které s ním i přes dobré letecké schopnosti lomcovaly do nepředvídatelných stran a bičovaly sněhem, a tak se mu sestup na pohybující se laň nezdařil. Jeho útok na krk byl úspěšný, jenže až ve chvíli, kdy se zuby masožravého kopytníka snažily ukončit život mladšího vlka. Toho laň vlivem nové příchozí bolesti pustila a s křikem se ohnala tesáky po zrzavém okřídlenci.

Laň pokojně ležela a oddychovala, čekajíc, kdy jí vlci podepíšou ortel smrti. Ti utichli, a atmosféru zcela pohltila tragédie zimy: Sníh, mráz, skličující samota a hrozby, skryté i očividné. Ukončit trápení tak zoufalé bytosti, která se složila před nohy své dřívější kořisti, se zdálo být laskavostí, co si jeden ještě mohl dopřát. Jenže laň... To takhle neplánovala. Její myšlení ovládaly zvířecí instinkty, co ji nutily snažit se vzdorovat smrti i ve chvíli, kdy byl osud nevyhnutelný. Měla dostatek intelektu, aby věděla, že běžnými způsoby si kořist k přežití neuloví - ale lstí? Téměř se nehýbala, zelenýma očima smířeně sledujíc vlky, co se vydali blíž. Nevypadala, že je příliš vnímá, ale... Ve skutečnosti čekala na správný moment.
Hlad. Hlad. Krev!
Samice Nimlóga se v perfektně načasovaný moment s neočekávanou hbitostí vydala skoku mladého Přízračného naproti. Švihla hlavou, s zuřivým skřekem odhalujíc své čelisti, které toužily po tom zasáhnout Ghu'lassovu kůži na krku, toužily po tom cítit horkou krev na pyscích. Opřela se o nohy, co měla strategicky položené pod sebou, a s nově nalezenou silou se jala sbírat na nohy. Nezamýšlela nechat zabít bez boje.

Klikavý zvuk utichl a zelený vlček byl ve svém objevování ponechán v naprosté nevědomosti. Nebyl sám, to mu docházelo, stejně jakože by si na toto neznámo měl dávat pozor - jenže se nic nedělo. Slunko svítilo, v remízku panovalo bezvětří a sýkorky nepřestávaly zpívat... A pak Sol podnikl kroky do neznáma a neznámo bylo konečně ochotno mu pohlédnout do očí. Vlk prošel mezi dvěma ovocnými stromy, mezi kterými se táhly větve porostlé mechem a lišejníky, tvořící nad hlavou portál. Zlomených větví, co během zimy neustály váhu sněhu a větru se válelo v okolí mnoho. Některé už zarostly do trávy, jiné ještě napůl visely na stromě nebo se o něj opíraly. Jedna z těch větví, co Sol s přehledem podešel, nebyla tak docela větví.
Neznámý pach rázem zesílil a pak... Se zase vytratil. Ozval se znovu ten klikavý zvuk, přímo shora. Zvědavý, lákající. Pokud Sol vzhlédl, spatřil tvora, o kterém se mu snad ani nesnilo - oči obrovské pakobylky, jejíž pravé rozměry šlo kvůli dokonalému splynutí s porostem jen těžko zjistit, mu hleděly snad až do duše a čekaly na odezvu vlka, kterému se rozhodly ukázat.

Sýkorka vedla Sola ke stromům a hlouběji mezi ně. Vysoká tráva tu skoro dvakrát převyšovala jeho hlavu a výhled do kraje byl možný jen z kopečků nebo korun stromů. Ptáček zalétl právě tam, mezi pupeny kvetoucí třešně, a strhla se salva veselého cvrlikání, jak se sýkorem na stromě sešlo více.
Zeleného vlčka ovšem zasáhly i další vjemy. Prvním z nich byla podivná varovná vůně, kterou ještě nikdy necítil, druhým tichý klikavý zvuk doprovázený pomalým šustěním trávy. A snad jakoby koutkem oka zavadil o něco vysokého, tenkého, pohybujícího se - jenže kdyby se otočil, spatřil by jen porost. Zůstane nihilský rytíř prozkoumávat neznámé nebo se vrátí do bezpečí louky?

Jaro. Jaké to nádherné období plné svěží vůně, zeleně a života. Období nových začátků. Sol netušil, že takový čeká dnes i jeho, když se vypravil na louku, která v zimě dlouho ležela zahalená sněhem, tichem a samotou. Louku, která kvůli své pozici byla ostrovem biodiverzity. Návštěva živé duše ji těšila... A tak svou krásou lákala zeleného rytíře Nihilské smečky dál, hlouběji mezi stébla trav a květy bylin.
Mraky poklidně putovaly po modré obloze bez jediného náznaku, že by plánovaly seslat déšť. Z horské louky se jeden mohl kochat krásným výhledem, a mít svět jako na dlani - jen si vybrat směr, kterým se pustit. Jen jeden z hřbetů v Solově okolí poskytoval pás stromů, stín a vysoký porost, co po zimě překvapivě rychle obrašil a už teď dosahoval úctyhodných výšek násobně přesahující výšku malého vlka. Ptáci přelétali mezi stromy, štěbetali a konverzovali, užívající si svobody. Sýkorku, která sem Sola doprovázela, místo života zaujalo. Na chvíli usedla na hřbet vlka, cosi zaštěbetala a pak se rozletěla právě ke stromům. Bude ji mladý vlk následovat či ji nechá žít si vlastním životem?

Finn s Roihem se na své cestě ke konci údolí setkali s Norek a Ryumee, kteří se už také ubírali stejným směrem. K jejich štěstí staršího jedince prasete bobroocasého nezajímali - ten ještě chvíli postával uprostřed údolí, sledující čtveřici vlků, ale pak se odebral někam k severozápadním kopcům, mimo trasu lovců. Jedinec, který měl být jejich úlovkem, poklidně odcházel.
A přesto si smečka nevedla tak zle, jak se mohlo zdát. Mladé vláčné zvíře bojovalo se svým fatálním zraněním v podobě zabodlého kůlu agresivně. Řvalo, vztekalo se a útočilo na všechno, co se hlo. Vlci ve skalním náměstí měli co dělat, aby se vyhýbali včas, a jejich nejlepší nadějí bylo čekat, než se zvíře samo unaví. A'Kaza a Cielo doběhli maraton v moment, kdy už zvíře zpomalovalo a ryčelo bolestí, a pomohli Aikanovi, S'Arikovi a Everettovi v ukončení jeho utrpení. Zbraně a tesáky se zbarvily krví, a Přízrační i přes prvotní potíže ulovili prase bobroocasé. Nebylo to zdarma a nejeden utrpěl nějaké zranění, ale nic, co by nevyléčil jejich medic a radost z úspěšného lovu. Smečka přes zimu nevyhladoví - a jako bonus získala vše, co kanec se zlomeným klem a dírou v boku mohl nabídnout.
Hariuha se našel a Timothée zkontroloval stav všech lovců, aby zažehnal případné akutní stavy. Společnými silami všichni dotáhli zvíře domů. Tak akorát, aby se vyhli mračnům s hustým sněžením.

Vzdálenost mezi kapkami krve, které odkapávaly lani Nimlóga z náprsenky se zmenšovala, jak se zvíře přibližovalo. Tázat se na její motivy bylo namístě, ale důležitější pro dva vlky bylo hlavně rozhodnutí, co dělat dál. Každý krok mohl mít jiný důsledek... Bylo možné dospět i dobrého konce, nebo se jen měla potvrdit tvrdá pověst tohoto druhu?
Ghu'lass zůstal stát, přestože se laň blížila, i přes prvotní rady staršího a jistě zkušenějšího Jarumiho. Až teď, když se laň zcela svědomitě blížila ke dvěma vlkům, bylo možné spatřit více detailů ohledně jejího stavu - rány na jejím krku byly zcela jistě od drápů stvořených k sápání kořisti, a ostrá vůně krve byla zachytitelná i přes nepříjemné zimní podmínky okamžiku. Rudé zabarvení nesla i jedna z líc laně, ačkoli ta neskrývala ránu. Jaký byl její původ? Nejvíc však prozrazovaly její zdánlivě unavené a smutné oči. I nadále usilovně sledovaly mladého vlka, jen krátce těkly k zrzavému, když se dal na strategický ústup. Laň ale... Nezastavila. Ghu'lassovo zakašlání tuto emoci na kratičký moment rozvířilo, a těžko potlačovaný instinkt ji přiměl na sekundu poodhalit jeden z jejích špičáků a těknout uchem.
Zpomalila a kolena jejích hrudních končetin se podlomila. Pomalu a s veškerou dramatičností se složila k zemi, na břicho, končetiny pod sebou, hlavu držíc nízko - zubožený pohled však stále na vlcích. Vydala několik tichých vysokých zvuků, ne nepodobných něčemu mezi zamňoukáním, zapištěním a voláním káněte. O co prosila? A vyslechnou vlci její přání?

Mlžní jeleni byli od přírody lovci. Bytosti, co redukovaly populace, nebezpečné i pro vlky vybavené magiemi. Vládci hor. Byla těmto dvěma troufalým horským průzkumníkům teď a tady nebezpečná i tato samice, jak pověsti a historie o jejich druhu varovala?
Laň se bez povšimnutí dostala vcelku blízko k dvěma osamělým vlkům - dvě, tři desítky metrů. Snížená viditelnost ji kryla, ale už neměla zůstat bez pozornosti dlouho. Pach krve donutil zrzavého azaryňana roztáhnout křídla a navzdory sněžení a větru shlédnout svět zhora. Pachy mu zpod čumáku vítr odvával pryč, čeho si ale mohl spolehlivě všimnout, byla krvavá cestička končící právě u laně, která ho s hlavou u země propalovala jedovatýma očima. Z místa se nehla.
Přemístila se teprve v moment, co se zrzek vrátil za Ghu'lassem. Udělala pár kroků bokem, opisujíc kolem přítomných kružnici... A pak zamířila přímo k nim. Zraněná laň vypadala unaveně a zuboženě. Sněhem se sotva táhla, hlavu držela u země, uši pokorně sklopené do stran. Zblízka bylo možné na jejím těle odhalit i další starší rány, které zanechaly jizvy. I přes svou zdánlivou malátnost a mizivou duchapřítomnost měla zraky zaměřené na vlcích - hlavně pak na menším z nich, na mladém Přízračném.

Roihův přešlap zapříčinil celou řadu událostí, které rozhodně nebyly v plánu. Hariuha na sebe pro spásu zkripleného rimora upoutal pozornost nejen mladého prasete bobroocasého, ale i toho staršího. Dobře, že měl k dispozici lehké tělo gazely - narozdíl od něj prasata ve sněhu přímo plavala, i když stále slušnou rychlostí, razíc si cestu svou vahou. Jak rychlé by tyhle potvory byly, nebýt zpomalovány terénem? Šance lovících na holé přežití by jistě byly mnohem nižší... Gazele Harimu vyšel manévr a mladé prase skutečně velmi silně narazilo do skály, ze které se sesypala vlna sněhu.
Finn převelel Ciela a A'Kazu, kteří se také urychleně rozběhli údolím. Zatímco Cielo uviděl v zaostávajícím starším praseti šanci na návrat k původnímu plánu, A'Kaza přemýšlel, co teď. Asi by kolegovi jeho zbrklý plán vymluvil, kdyby se mohl soustředit na něco jiného než na svůj dech při běhu, navíc se zbraní. Každopádně - zůstali spolu i nadále, když se proti nim starší kanec vyřítil, zaujat novou provokací. A'Kaza pochopil Cielovo gesto, že se má vzdálit, a tak zahnul doleva, směrem k Norek a Ryumee.
Cielo minul skálu a mladšího kance, co ale netušil bylo, že už je sám. Staršího kance malá prchající koule chlupů přestala zajímat asi v půli cesty od toho, co se s A'Kazou oddělili. Kanec znovu zpomalil, tentokrát se na chvíli zastavil uprostřed údolí. Rozhlížel se kolem, zvažoval svoji situaci... A taky funěl. Neměl tolik elánu a bojovnosti, co jeho mladší druh, i když jistě nepostrádal nutkání roztrhat nejbližší živou bytost. "Norek, Ryumee, dostaňte sa na koniec údolia!" Zavolal v tu chvíli A'Kaza na členky smečky, co se rozhodly postávat, místo aby přiložily tlapku k dílu. Sám tam také pokračoval. Syn Orda věděl, že pokud měli čelit kancům v místě, kde jim nedávalo výhodu prostředí, potřebovali mít aspoň výhodu počtu. Potřebovali každou tlapku, obzvlášť jestli byl down Hariuha.
Aikan byl na cestě údolím vzhůru, když se se zpoza skály vynořil Everett a za ním ono obrovité mladé zvíře. Pěkně naštvané mladé zvíře, jemuž teď chyběl kus klu. Neběželo rovně, ale běželo rychle. Vydalo pořádné zachrochtání, když se blížilo k tmavému umbrovi. Co radil rozum? No, i Aikan to rychle otočil, asistujíc Everettovi jako pomocná návnada. Měli co dělat, jejich kořist jim pěkně funěla na záda, ale nakonec nahnali mladého kance do připravené pasti u hor. Zvíře proběhlo portálem do soutěsky. Toto nebyl jedinec, kterého chtěli původně ulovit, ale teď nebylo možné si vybírat.
A plán kupodivu...Vyšel. Kanec byl sice poslední sekundu od toho dva vlky převálcovat jako tank, ale vlci se rozdělili, každý uskakujíc do jedné strany. Přímo před kancem tedy byla pevná skalní stěna a před ní past - dřevěná kopí, nasměřovaná špičkami k portálu. Everett nestihl úplně dotočit a uklouzl, ale vysoko mířené špičky kopí pro něj nebyly nebezpečím. To se nedalo říci o kanci, který spadl přímo do pasti. Myslel si, jak bude chytré, když tentokrát nenarazí čelně, a tak to nakonec brzdil tak, aby do stěny narazil jen bokem - jenže ouvej. První kopí spadlo předtím, než došlo k srážce. Druhé se zlomilo pod vahou prasete... Až třetí dvoumetrové kopí, to prostřední, se díky vhodnému úhlu zabodlo hluboko do boku kance, jehož bolestný výkřik muselo slyšet snad přes celé údolí. Everett se jen díky tomu vyhl rozmačkání.
Zuřivost mladého prasete se tímto vystupňovala snad někam do kosmu. Přestože to jistě bylo smrtelné zranění, prase stále žilo. Stále bylo nebezpečné. Začalo jančit mezi skalami, kopat a ohánět se kly a ocasem kolem sebe. Padal sníh, padaly některá další připravená kopí a padaly kameny. Jestli se do té doby Everett nezvládl odplazit pryč, rozhodně byl prvním terčem. A S'Arik ani Aikan, kteří byli nablízku mezi balvany, mu v tuhle chvíli neměli, jak rychle pomoct.

Obyvatelům hvozdu jistě došlo, že se žene něco špatného. Se svou severní a podhorskou pozicí si užili přes zimu už mnoho, ale toto mělo být velmi špatné. Ještě ani nepadla noc a svět byl pohlcen ve zlověstném přítmí, které se pod zdánlivě bezpečnými korunami stromů hvozdu ještě násobilo. Vítr tu na pár momentů utichl a rozhostilo se ticho...
Ale klid netrval dlouho. Území Přízračných možná na chvíli ochránily samy vrcholy hor, ale úder byl nevyhnutelný. Údolím se hnal vítr silnější jak rozběhnuté stádo prasat bobroocasých, silnější než jakákoli bouře, kterou mnozí kdy viděli. Už první závan do hvozdu zavítal s ohlučujícím burácením a v oblaku sněhu, který srazil viditelnost na ubohou hodnotu. Stromy úpěly, nakláněly se i v hustém porostu. Bylo možné zpozorovat létající větvičky, větve i kůru. Trouchnivělé dřevo nemělo šanci - a toho měl bohužel Starý hvozd skutečně dostatek. Co se dělo v táboře smečky? Byl někdo ještě venku? Jistě není třeba zmiňovat, že to by bylo značně nebezpečné...
V centru lesa s duněním spadl první strom.

Být v tomto počasí v horách nebylo zrovna moudré, to vědělo každé rozumné zvíře, co pro podmínky mrazivých pohoří nebylo stavěno. Něco, co se o mladém Přízračném určitě říkat nedalo - ale kdo by se divil? Ač byl jeho záměr nadmíru šlechetný, přál si pomáhat své smečce, mráz se rozhodně nemile odrazí na jeho zdraví.
Štěstí, že se objevil azarynský bojovník s plnou náručí dřeva, dokonce ochoten pomoct. Oheň jim poskytl trochu tepla, stejně tak vcelku poklidné prostředí pro rozhovou. Ani jeden z nich však nevěděl, že jsou sledováni.
Hnědá srst nezvykle vysokého kopytníka byla zapadána sněhem a dlouhý ocas vytvářel ve sněhu mělkou cestičku, jak ho raněné zvíře vláčelo za sebou. Osamocená samice mlžného jelena byla vyhublá a v očích se jí lesklo zoufalství a hlad. Určitě by na vlky zaútočila, být toho schopná - jenže jejím tělem pulzovala bolest. Krvavé šrámy na krku napovídaly, že nebude trvat dlouho, a připojí se ke svému druhu na onom světě. Mohla ještě napáchat dvěma odvážlivcům zle, nebo příšla pro... Slitování?

Poměrně slunečné, leč mrazivé zimní dopoledne dávalo vlkům smečky pro toto nevšední období vcelku dobré naděje na úspěch při lovu kořisti. Jak to ale bude s touto konkrétní kořistí? Prasata bobroocasá nebyli žádní drobci. Když pomineme podobnost s vyhynulými mamuty a obyčejnými příbuznými z lesa, jako kořist se nejvíc podobali bizonům. Přepadový tým v čele s Finnem se vydal směrem, kterým předtím hlavní lovec zaznamenal dva odřízlé jedince stáda prasat bobroocasých. Razil cestičku sněhem, který pod jeho tlapkami zjemna tál, a zbytek skupiny tedy mohl jít ve stopě a šetřit cenou energii. K jejich štěstí tam tato prasata - starý a mladší samec - stále byla, a starší z nich se dokonce ještě minimálně o šedesát metrů vzdálil v honbě za potravou. Ryl ve sněhu, nevěnujíc příliš pozornosti svému okolí. Využijí tohoto lovci?
Po cestě byl ještě čas probírat strategii. "Zatím asi ne," souhlasil Finn s Cielem na Hariuhův návrh. "Zkusíme je překvapit. Ale buď připravený té magie využít." Mohla to být velká pomoc, a té teď potřebovali mimo štěstí také dost. Překvapení bylo ale diskutabilní. V určitém bodě se Finn zastavil na kopci nad údolím, kterým hodlali hnát kořist ke skalám. Tady pokynul Norek a Ryumee, že se mají odpojit. Zbytek mohl pokračovat na sever.
Že jsou v blízkosti jim daly vědět pachy. A brzy vlastně i obraz, protože přicházeli z mírného kopce. Velké, statné, ale pomalejší zvíře bylo na obzoru. Byl čas zodpovědět i Cielovy otázky. "Navrhuju ho obklíčit, sledovat reakci. Pokud pujde agresivně hned po někom z nás, budeme se krýt. A já s Harim ho můžeme rovnou směřovat údolím. Když nebude chtít, asi ho budeme muset trochu vyprovokovat. Roihu, potřebuju abys dával pozor na toho druhého." I mladší kanec byl vidět, přestože se zrovna vydal pryč, k těm dvěma stromům, co na pláni byly. Vypadalo to, že jedinými úkryty budou smečce skály, nerovnosti v terénu a sníh, možná keře. Teď je čekalo plížení se na bližší pozice - a pak už akce, ať už měla dopadnout jakkoli.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7   ďalej »