Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6   ďalej »

Laň pokojně ležela a oddychovala, čekajíc, kdy jí vlci podepíšou ortel smrti. Ti utichli, a atmosféru zcela pohltila tragédie zimy: Sníh, mráz, skličující samota a hrozby, skryté i očividné. Ukončit trápení tak zoufalé bytosti, která se složila před nohy své dřívější kořisti, se zdálo být laskavostí, co si jeden ještě mohl dopřát. Jenže laň... To takhle neplánovala. Její myšlení ovládaly zvířecí instinkty, co ji nutily snažit se vzdorovat smrti i ve chvíli, kdy byl osud nevyhnutelný. Měla dostatek intelektu, aby věděla, že běžnými způsoby si kořist k přežití neuloví - ale lstí? Téměř se nehýbala, zelenýma očima smířeně sledujíc vlky, co se vydali blíž. Nevypadala, že je příliš vnímá, ale... Ve skutečnosti čekala na správný moment.
Hlad. Hlad. Krev!
Samice Nimlóga se v perfektně načasovaný moment s neočekávanou hbitostí vydala skoku mladého Přízračného naproti. Švihla hlavou, s zuřivým skřekem odhalujíc své čelisti, které toužily po tom zasáhnout Ghu'lassovu kůži na krku, toužily po tom cítit horkou krev na pyscích. Opřela se o nohy, co měla strategicky položené pod sebou, a s nově nalezenou silou se jala sbírat na nohy. Nezamýšlela nechat zabít bez boje.

Klikavý zvuk utichl a zelený vlček byl ve svém objevování ponechán v naprosté nevědomosti. Nebyl sám, to mu docházelo, stejně jakože by si na toto neznámo měl dávat pozor - jenže se nic nedělo. Slunko svítilo, v remízku panovalo bezvětří a sýkorky nepřestávaly zpívat... A pak Sol podnikl kroky do neznáma a neznámo bylo konečně ochotno mu pohlédnout do očí. Vlk prošel mezi dvěma ovocnými stromy, mezi kterými se táhly větve porostlé mechem a lišejníky, tvořící nad hlavou portál. Zlomených větví, co během zimy neustály váhu sněhu a větru se válelo v okolí mnoho. Některé už zarostly do trávy, jiné ještě napůl visely na stromě nebo se o něj opíraly. Jedna z těch větví, co Sol s přehledem podešel, nebyla tak docela větví.
Neznámý pach rázem zesílil a pak... Se zase vytratil. Ozval se znovu ten klikavý zvuk, přímo shora. Zvědavý, lákající. Pokud Sol vzhlédl, spatřil tvora, o kterém se mu snad ani nesnilo - oči obrovské pakobylky, jejíž pravé rozměry šlo kvůli dokonalému splynutí s porostem jen těžko zjistit, mu hleděly snad až do duše a čekaly na odezvu vlka, kterému se rozhodly ukázat.

Sýkorka vedla Sola ke stromům a hlouběji mezi ně. Vysoká tráva tu skoro dvakrát převyšovala jeho hlavu a výhled do kraje byl možný jen z kopečků nebo korun stromů. Ptáček zalétl právě tam, mezi pupeny kvetoucí třešně, a strhla se salva veselého cvrlikání, jak se sýkorem na stromě sešlo více.
Zeleného vlčka ovšem zasáhly i další vjemy. Prvním z nich byla podivná varovná vůně, kterou ještě nikdy necítil, druhým tichý klikavý zvuk doprovázený pomalým šustěním trávy. A snad jakoby koutkem oka zavadil o něco vysokého, tenkého, pohybujícího se - jenže kdyby se otočil, spatřil by jen porost. Zůstane nihilský rytíř prozkoumávat neznámé nebo se vrátí do bezpečí louky?

Jaro. Jaké to nádherné období plné svěží vůně, zeleně a života. Období nových začátků. Sol netušil, že takový čeká dnes i jeho, když se vypravil na louku, která v zimě dlouho ležela zahalená sněhem, tichem a samotou. Louku, která kvůli své pozici byla ostrovem biodiverzity. Návštěva živé duše ji těšila... A tak svou krásou lákala zeleného rytíře Nihilské smečky dál, hlouběji mezi stébla trav a květy bylin.
Mraky poklidně putovaly po modré obloze bez jediného náznaku, že by plánovaly seslat déšť. Z horské louky se jeden mohl kochat krásným výhledem, a mít svět jako na dlani - jen si vybrat směr, kterým se pustit. Jen jeden z hřbetů v Solově okolí poskytoval pás stromů, stín a vysoký porost, co po zimě překvapivě rychle obrašil a už teď dosahoval úctyhodných výšek násobně přesahující výšku malého vlka. Ptáci přelétali mezi stromy, štěbetali a konverzovali, užívající si svobody. Sýkorku, která sem Sola doprovázela, místo života zaujalo. Na chvíli usedla na hřbet vlka, cosi zaštěbetala a pak se rozletěla právě ke stromům. Bude ji mladý vlk následovat či ji nechá žít si vlastním životem?

Finn s Roihem se na své cestě ke konci údolí setkali s Norek a Ryumee, kteří se už také ubírali stejným směrem. K jejich štěstí staršího jedince prasete bobroocasého nezajímali - ten ještě chvíli postával uprostřed údolí, sledující čtveřici vlků, ale pak se odebral někam k severozápadním kopcům, mimo trasu lovců. Jedinec, který měl být jejich úlovkem, poklidně odcházel.
A přesto si smečka nevedla tak zle, jak se mohlo zdát. Mladé vláčné zvíře bojovalo se svým fatálním zraněním v podobě zabodlého kůlu agresivně. Řvalo, vztekalo se a útočilo na všechno, co se hlo. Vlci ve skalním náměstí měli co dělat, aby se vyhýbali včas, a jejich nejlepší nadějí bylo čekat, než se zvíře samo unaví. A'Kaza a Cielo doběhli maraton v moment, kdy už zvíře zpomalovalo a ryčelo bolestí, a pomohli Aikanovi, S'Arikovi a Everettovi v ukončení jeho utrpení. Zbraně a tesáky se zbarvily krví, a Přízrační i přes prvotní potíže ulovili prase bobroocasé. Nebylo to zdarma a nejeden utrpěl nějaké zranění, ale nic, co by nevyléčil jejich medic a radost z úspěšného lovu. Smečka přes zimu nevyhladoví - a jako bonus získala vše, co kanec se zlomeným klem a dírou v boku mohl nabídnout.
Hariuha se našel a Timothée zkontroloval stav všech lovců, aby zažehnal případné akutní stavy. Společnými silami všichni dotáhli zvíře domů. Tak akorát, aby se vyhli mračnům s hustým sněžením.

Vzdálenost mezi kapkami krve, které odkapávaly lani Nimlóga z náprsenky se zmenšovala, jak se zvíře přibližovalo. Tázat se na její motivy bylo namístě, ale důležitější pro dva vlky bylo hlavně rozhodnutí, co dělat dál. Každý krok mohl mít jiný důsledek... Bylo možné dospět i dobrého konce, nebo se jen měla potvrdit tvrdá pověst tohoto druhu?
Ghu'lass zůstal stát, přestože se laň blížila, i přes prvotní rady staršího a jistě zkušenějšího Jarumiho. Až teď, když se laň zcela svědomitě blížila ke dvěma vlkům, bylo možné spatřit více detailů ohledně jejího stavu - rány na jejím krku byly zcela jistě od drápů stvořených k sápání kořisti, a ostrá vůně krve byla zachytitelná i přes nepříjemné zimní podmínky okamžiku. Rudé zabarvení nesla i jedna z líc laně, ačkoli ta neskrývala ránu. Jaký byl její původ? Nejvíc však prozrazovaly její zdánlivě unavené a smutné oči. I nadále usilovně sledovaly mladého vlka, jen krátce těkly k zrzavému, když se dal na strategický ústup. Laň ale... Nezastavila. Ghu'lassovo zakašlání tuto emoci na kratičký moment rozvířilo, a těžko potlačovaný instinkt ji přiměl na sekundu poodhalit jeden z jejích špičáků a těknout uchem.
Zpomalila a kolena jejích hrudních končetin se podlomila. Pomalu a s veškerou dramatičností se složila k zemi, na břicho, končetiny pod sebou, hlavu držíc nízko - zubožený pohled však stále na vlcích. Vydala několik tichých vysokých zvuků, ne nepodobných něčemu mezi zamňoukáním, zapištěním a voláním káněte. O co prosila? A vyslechnou vlci její přání?

Mlžní jeleni byli od přírody lovci. Bytosti, co redukovaly populace, nebezpečné i pro vlky vybavené magiemi. Vládci hor. Byla těmto dvěma troufalým horským průzkumníkům teď a tady nebezpečná i tato samice, jak pověsti a historie o jejich druhu varovala?
Laň se bez povšimnutí dostala vcelku blízko k dvěma osamělým vlkům - dvě, tři desítky metrů. Snížená viditelnost ji kryla, ale už neměla zůstat bez pozornosti dlouho. Pach krve donutil zrzavého azaryňana roztáhnout křídla a navzdory sněžení a větru shlédnout svět zhora. Pachy mu zpod čumáku vítr odvával pryč, čeho si ale mohl spolehlivě všimnout, byla krvavá cestička končící právě u laně, která ho s hlavou u země propalovala jedovatýma očima. Z místa se nehla.
Přemístila se teprve v moment, co se zrzek vrátil za Ghu'lassem. Udělala pár kroků bokem, opisujíc kolem přítomných kružnici... A pak zamířila přímo k nim. Zraněná laň vypadala unaveně a zuboženě. Sněhem se sotva táhla, hlavu držela u země, uši pokorně sklopené do stran. Zblízka bylo možné na jejím těle odhalit i další starší rány, které zanechaly jizvy. I přes svou zdánlivou malátnost a mizivou duchapřítomnost měla zraky zaměřené na vlcích - hlavně pak na menším z nich, na mladém Přízračném.

Roihův přešlap zapříčinil celou řadu událostí, které rozhodně nebyly v plánu. Hariuha na sebe pro spásu zkripleného rimora upoutal pozornost nejen mladého prasete bobroocasého, ale i toho staršího. Dobře, že měl k dispozici lehké tělo gazely - narozdíl od něj prasata ve sněhu přímo plavala, i když stále slušnou rychlostí, razíc si cestu svou vahou. Jak rychlé by tyhle potvory byly, nebýt zpomalovány terénem? Šance lovících na holé přežití by jistě byly mnohem nižší... Gazele Harimu vyšel manévr a mladé prase skutečně velmi silně narazilo do skály, ze které se sesypala vlna sněhu.
Finn převelel Ciela a A'Kazu, kteří se také urychleně rozběhli údolím. Zatímco Cielo uviděl v zaostávajícím starším praseti šanci na návrat k původnímu plánu, A'Kaza přemýšlel, co teď. Asi by kolegovi jeho zbrklý plán vymluvil, kdyby se mohl soustředit na něco jiného než na svůj dech při běhu, navíc se zbraní. Každopádně - zůstali spolu i nadále, když se proti nim starší kanec vyřítil, zaujat novou provokací. A'Kaza pochopil Cielovo gesto, že se má vzdálit, a tak zahnul doleva, směrem k Norek a Ryumee.
Cielo minul skálu a mladšího kance, co ale netušil bylo, že už je sám. Staršího kance malá prchající koule chlupů přestala zajímat asi v půli cesty od toho, co se s A'Kazou oddělili. Kanec znovu zpomalil, tentokrát se na chvíli zastavil uprostřed údolí. Rozhlížel se kolem, zvažoval svoji situaci... A taky funěl. Neměl tolik elánu a bojovnosti, co jeho mladší druh, i když jistě nepostrádal nutkání roztrhat nejbližší živou bytost. "Norek, Ryumee, dostaňte sa na koniec údolia!" Zavolal v tu chvíli A'Kaza na členky smečky, co se rozhodly postávat, místo aby přiložily tlapku k dílu. Sám tam také pokračoval. Syn Orda věděl, že pokud měli čelit kancům v místě, kde jim nedávalo výhodu prostředí, potřebovali mít aspoň výhodu počtu. Potřebovali každou tlapku, obzvlášť jestli byl down Hariuha.
Aikan byl na cestě údolím vzhůru, když se se zpoza skály vynořil Everett a za ním ono obrovité mladé zvíře. Pěkně naštvané mladé zvíře, jemuž teď chyběl kus klu. Neběželo rovně, ale běželo rychle. Vydalo pořádné zachrochtání, když se blížilo k tmavému umbrovi. Co radil rozum? No, i Aikan to rychle otočil, asistujíc Everettovi jako pomocná návnada. Měli co dělat, jejich kořist jim pěkně funěla na záda, ale nakonec nahnali mladého kance do připravené pasti u hor. Zvíře proběhlo portálem do soutěsky. Toto nebyl jedinec, kterého chtěli původně ulovit, ale teď nebylo možné si vybírat.
A plán kupodivu...Vyšel. Kanec byl sice poslední sekundu od toho dva vlky převálcovat jako tank, ale vlci se rozdělili, každý uskakujíc do jedné strany. Přímo před kancem tedy byla pevná skalní stěna a před ní past - dřevěná kopí, nasměřovaná špičkami k portálu. Everett nestihl úplně dotočit a uklouzl, ale vysoko mířené špičky kopí pro něj nebyly nebezpečím. To se nedalo říci o kanci, který spadl přímo do pasti. Myslel si, jak bude chytré, když tentokrát nenarazí čelně, a tak to nakonec brzdil tak, aby do stěny narazil jen bokem - jenže ouvej. První kopí spadlo předtím, než došlo k srážce. Druhé se zlomilo pod vahou prasete... Až třetí dvoumetrové kopí, to prostřední, se díky vhodnému úhlu zabodlo hluboko do boku kance, jehož bolestný výkřik muselo slyšet snad přes celé údolí. Everett se jen díky tomu vyhl rozmačkání.
Zuřivost mladého prasete se tímto vystupňovala snad někam do kosmu. Přestože to jistě bylo smrtelné zranění, prase stále žilo. Stále bylo nebezpečné. Začalo jančit mezi skalami, kopat a ohánět se kly a ocasem kolem sebe. Padal sníh, padaly některá další připravená kopí a padaly kameny. Jestli se do té doby Everett nezvládl odplazit pryč, rozhodně byl prvním terčem. A S'Arik ani Aikan, kteří byli nablízku mezi balvany, mu v tuhle chvíli neměli, jak rychle pomoct.

Obyvatelům hvozdu jistě došlo, že se žene něco špatného. Se svou severní a podhorskou pozicí si užili přes zimu už mnoho, ale toto mělo být velmi špatné. Ještě ani nepadla noc a svět byl pohlcen ve zlověstném přítmí, které se pod zdánlivě bezpečnými korunami stromů hvozdu ještě násobilo. Vítr tu na pár momentů utichl a rozhostilo se ticho...
Ale klid netrval dlouho. Území Přízračných možná na chvíli ochránily samy vrcholy hor, ale úder byl nevyhnutelný. Údolím se hnal vítr silnější jak rozběhnuté stádo prasat bobroocasých, silnější než jakákoli bouře, kterou mnozí kdy viděli. Už první závan do hvozdu zavítal s ohlučujícím burácením a v oblaku sněhu, který srazil viditelnost na ubohou hodnotu. Stromy úpěly, nakláněly se i v hustém porostu. Bylo možné zpozorovat létající větvičky, větve i kůru. Trouchnivělé dřevo nemělo šanci - a toho měl bohužel Starý hvozd skutečně dostatek. Co se dělo v táboře smečky? Byl někdo ještě venku? Jistě není třeba zmiňovat, že to by bylo značně nebezpečné...
V centru lesa s duněním spadl první strom.

Být v tomto počasí v horách nebylo zrovna moudré, to vědělo každé rozumné zvíře, co pro podmínky mrazivých pohoří nebylo stavěno. Něco, co se o mladém Přízračném určitě říkat nedalo - ale kdo by se divil? Ač byl jeho záměr nadmíru šlechetný, přál si pomáhat své smečce, mráz se rozhodně nemile odrazí na jeho zdraví.
Štěstí, že se objevil azarynský bojovník s plnou náručí dřeva, dokonce ochoten pomoct. Oheň jim poskytl trochu tepla, stejně tak vcelku poklidné prostředí pro rozhovou. Ani jeden z nich však nevěděl, že jsou sledováni.
Hnědá srst nezvykle vysokého kopytníka byla zapadána sněhem a dlouhý ocas vytvářel ve sněhu mělkou cestičku, jak ho raněné zvíře vláčelo za sebou. Osamocená samice mlžného jelena byla vyhublá a v očích se jí lesklo zoufalství a hlad. Určitě by na vlky zaútočila, být toho schopná - jenže jejím tělem pulzovala bolest. Krvavé šrámy na krku napovídaly, že nebude trvat dlouho, a připojí se ke svému druhu na onom světě. Mohla ještě napáchat dvěma odvážlivcům zle, nebo příšla pro... Slitování?

Poměrně slunečné, leč mrazivé zimní dopoledne dávalo vlkům smečky pro toto nevšední období vcelku dobré naděje na úspěch při lovu kořisti. Jak to ale bude s touto konkrétní kořistí? Prasata bobroocasá nebyli žádní drobci. Když pomineme podobnost s vyhynulými mamuty a obyčejnými příbuznými z lesa, jako kořist se nejvíc podobali bizonům. Přepadový tým v čele s Finnem se vydal směrem, kterým předtím hlavní lovec zaznamenal dva odřízlé jedince stáda prasat bobroocasých. Razil cestičku sněhem, který pod jeho tlapkami zjemna tál, a zbytek skupiny tedy mohl jít ve stopě a šetřit cenou energii. K jejich štěstí tam tato prasata - starý a mladší samec - stále byla, a starší z nich se dokonce ještě minimálně o šedesát metrů vzdálil v honbě za potravou. Ryl ve sněhu, nevěnujíc příliš pozornosti svému okolí. Využijí tohoto lovci?
Po cestě byl ještě čas probírat strategii. "Zatím asi ne," souhlasil Finn s Cielem na Hariuhův návrh. "Zkusíme je překvapit. Ale buď připravený té magie využít." Mohla to být velká pomoc, a té teď potřebovali mimo štěstí také dost. Překvapení bylo ale diskutabilní. V určitém bodě se Finn zastavil na kopci nad údolím, kterým hodlali hnát kořist ke skalám. Tady pokynul Norek a Ryumee, že se mají odpojit. Zbytek mohl pokračovat na sever.
Že jsou v blízkosti jim daly vědět pachy. A brzy vlastně i obraz, protože přicházeli z mírného kopce. Velké, statné, ale pomalejší zvíře bylo na obzoru. Byl čas zodpovědět i Cielovy otázky. "Navrhuju ho obklíčit, sledovat reakci. Pokud pujde agresivně hned po někom z nás, budeme se krýt. A já s Harim ho můžeme rovnou směřovat údolím. Když nebude chtít, asi ho budeme muset trochu vyprovokovat. Roihu, potřebuju abys dával pozor na toho druhého." I mladší kanec byl vidět, přestože se zrovna vydal pryč, k těm dvěma stromům, co na pláni byly. Vypadalo to, že jedinými úkryty budou smečce skály, nerovnosti v terénu a sníh, možná keře. Teď je čekalo plížení se na bližší pozice - a pak už akce, ať už měla dopadnout jakkoli.

Zkušenější oči léčitelky z kultu si všimly zvláštních příznaků nemoci, která vlky trápila více než smrt soudruha. Kropenatá vlčice jí a mrtvému tělu nevěnovala příliš pozornosti, snad kvůli obrannému mechanismu. Když se dozvěděla, kdo příchozí jsou, vypadalo to, že tato vědomost ji uklidnila. Dokonce svým zachráncům věnovala drobný úsměv. Víceočka byla dokonce léčitelkou! Proč to neřekla dřív? Tato informace jí v očích tulačky napravila reputaci, byla ochotná vyslechnout i ji. Důležitě - všichni tři příchozí pocházeli ze smečky, to jistě měli zázemí na to pomoct dvěma tulákům. Obavy o bezpečí, které vyjádřili nihilští, však byly na místě, a i ona si to s těžkým srdcem uvědomila. Na chvíli upřela pohled do země, snažíc se najít řešení, když s ním nepřicházeli sami. Nemohla po nich přeci chtít, aby hostili tuláky v těchto zlých časech, ne? Jenže oni byli tuláky v nouzi, a opravdu pomoc potřebovali. "Chápu, že nás nemůžete hostit," posmutněla. Už chtěla říct něco dalšího, ale musela si odkašlat, než znovu chytila slova pod kontrolu. Očka ji zazářila - zřejmě si vybavila něco důležitého, co by mohlo pomoct. "Vzpomínám si, že náš kamarád nemoc s podobnými příznaky taky měl. Já nejsem žádný léčitel, ani Berry... Ale on byl, a vytvořil směs, co mu pomohla příznaky potlačit. Bohužel neměl dostatek léčivek na to, aby lék udělal u nám, takže se je vydal hledat." Vlčice se musela omlčet, aby se nezamotala do příběhu. Chtělo se jí spát. Snad jen zima a strach o bližního ji nutil zůstávat ve stavu bdělosti. "Nevrátil se. Ale ty bylinky - bylo to něco místního. Listy kytek, co v noci září, v kombinaci s něčím dalším. Salvia a řebříček, myslím?" Opravdu si nebyla jistá svými znalostmi, ale bylo vidět, jak se snaží. Zvedla zrak, aby pozorovala, jestli tyto informace pomůžou... Nebo to udělá situaci ještě komplikovanější. Třeba věděli o těchto rostlinách víc, než ona, třeba by jí mohli nabídnout aspoň minimální léčbu a úkryt?
Během rozhovoru se trochu víc ujistila o tom, že dokáže reagovat i dospěle. Kvůli svému zdravotnímu stavu si ale lehla. Váhavě se podívala směrem k nehybnému tělu svého přítele. "On se neprobudí, co?" Přestože její tichý, zlomený hlas zněl, že se s tím smiřuje, pár slziček jí z očí steklo a dopadlo na pustou, zmrzlou hlínu. "Co budeme dělat?" Zeptala se. Nemohla své oči odpoutat od svého přítele. I když pomohou jí, co on? Mělo smysl jít dál i bez něj? Ztratila tolik. Blbé počasí, blbá nemoc!

Netrvalo dlouho a březí vlčice si kočičího vetřelce všimla. Působila nepokojně, ale přesto stále dost odvážně na to, aby se k irbisovi přiblížila. Doufala ve svou magii. Ale marně. Na tak mohutného tvora její schopnosti byly příliš krátké.
Irbis varovně vycenil své hrozivě vyhlížející zuby. Pryč, vlku, jinak je ucítíš na vlastní kůži! Tohle nebyla žádná roztomilá kočička, co by mohla někomu vrnět v klíně. Tahle bestie byla velmi dobře osvalena, měla silné tlapy s ostrými drápy, velké tesáky, silný stisk a mrštnost by jí mohl kdekdo závidět. A to nebylo vše. Tělo tohoto tvora bylo velice, velice studené.
Tento samec nebyl tak vysoký jako vlčice. Ale to zdaleka neznamenalo to, že by měl menší šance.
Irbis se nyní cítil natolik ohrožen, že bleskurychle skočil po vlčici. Mířil jí na tvář. Stačilo drápy zasáhnout oči, či zuby krk a měla by vážný problém. A to dobře věděl.

Šelma vzešla z boje vítězně. Byla nyní nažraná a téměř snad i spokojená. V mezičase si umyla i špinavou srst. Věděla však, že se stále nachází na vlčím území a že ji někdo dříve či později nalezne. Irbis tedy hodlal odejít zpět do hor. Mladý samec sic byl arogantním jedincem, ale úplně hloupým nebyl. Cítil totiž přítomnost dalších a za pár okamžiků spatřil dalšího vlka. Jednalo se o březí vlčici, která byla ještě větší jak vlk, kterého ještě dnes skolil jak lovnou zvěř. Přikrčil se, aby se ve sněhu skryl. Už byl nažrán, neměl tedy důvod vyvolávat další konflikty a útočit sám od sebe. Pokud se ale bude cítit ohrožen, nepochybně zaútočí. Březí vlčice se ale blížila jeho směrem. Snažila se být nenápadná, ale vzhledem k její barvě srsti a velikosti by si jí všiml i kdekdo. Napnul svaly. Byl připraven zaútočit, kdyby bylo nejhůře.

Dnešní odpoledne bylo zdánlivě obyčejné. Bylo mírně zataženo a sníh stále pokrýval celý kraj. Nejeden si myslil, že tato zima, toto trápení, snad nikdy neskončí. Ale i v těchto krušných časech bylo třeba mít hlavu vzhůru a nevzdávat se. Ani starý šedivý vlk, jehož jméno bylo Aikan, se nevzdával. Nebyl již tak silný jako za svých mladých let, ale přesto pracoval tak, jak fyzicky mohl. Zrovna byl na své rutinní pochůzce. Jakožto umbra smečky se staral o její bezpečí. Co kdyby se sem dostal nějaký nebezpečný tulák, kterého zoufalství dohnalo až sem? Musil být připraven na vše. Byl na to od mlada trénován. Bohužel ale ani nejmoudřejší a nejzkušenější vlci nemohli počítat úplně se vším a být na vše připraveni.

V okolí se totiž nacházel nečekaný nepřítel. Skrýval se ve sněhu a nešlo ho ani vidět. Perfektně skryt. Nikdo by Aikanu nemohl brát za zlé, že ho nespatřil.
Onen nepřítel byl mladý, ale přesto statný samec irbisa šavlozubého. Byl velmi arogantním jedincem, který si dovolil i na velkou kořist. A měl hlad. Takový hlad, že byl schopen zaútočit na vlka. Nebezpečný krok. I to byl následek této kruté zimy.

Aikan se zastavil a rozhlédl se. Byl tu klid. Až moc velký klid. Nebyl ale o něm přesvědčen. Začenichal a zarazil se. Ucítil kočičí pach. Kočkovitá šelma? A tady? Musel jít rychle varovat ostatní!
Bílý nepřítel byl ale rychlejší jak starý vlk. Vyskočil. A jak daleko! Chvíli dokonce vypadal, že i letěl, ač tomu tak nebylo. Tato akrobatická šelma svůj skok velmi precizně odhadla a dopadla přímo na šedého. Aikan překvapeně padl na zem. Snad nikdy nebyl takto neočekávaně přepaden. Léta a léta přísného tréninku, aby dopadl takto? To ne!
Okamžitě se snažil bránit, ale vše přišlo nazmar, jakmile se mu bestie zahryzla svými hrozivými špičáky do krku. Šedý válečník pocítil šok a neskutečný chlad. Zranění bylo příliš vážné na to, aby měl šanci přežít. Zavřel oči.
Aikan Tah'reza-wanehar zemřel sám. Už nikdy nebude moci říci své družce a svým potomkům, že je má rád. Už jim nebude moci předat další své cenné zkušenosti. Ale nezapomenou na něj. Nikdy.


Strana:  1 2 3 4 5 6   ďalej »