Príspevky užívateľa

"Nenene, nejsi, neboj." Řekla hnedka Arovi, aby se nebál. "Já bydlím docela daleko odsud, tam nezabloudíš, ucítíš silný pach a poznáš to, že to nebude dobrý." Dodala k tomu a jen se usmála zase. Jasně, že nemohla toho moc o své smečce jen tak někomu vyklopit, ále pravidla jsou pro ni, aby se porušovala. Takže není pochybu, že by i ona něco s menším nátlakem vyslepičila. Snad ten vlk jen má čich, musí poznat, že je tu území všech a nikoho. Ale ptát se ho na to nebude. To zjistí tím, zda se bude ptát dále. Moudrosti toho moc nepobrala, ale dva a dva si v hlavě spojit dohromady uměla. Takový lobotom není. Jen přemýšlet nechce a nepotřebuje, prostě jedná a dělá. Co by se zdržovala s tím si na něco vzpomínat. Vždyť to zase brzo zapomene. "A ty máš kde domov?" Zeptala se jako malé vlče s vyčkáním a radostí, že bude moci svého nového kamaráda znovu brzo někde navštívit.

Nebyla tulákem, už delší dobu patřila pod smečku, kde vyrostla a i zemře. Její rodinné břímě, to proč tolik bojovala, krev v jejích žilách a oheň v srdci. Důvod. Projít se však mohla, v tom neviděla problém a ona problémy an ok nevytváří. To si ji musíte s někým plést, jelikož ona je zlatíčko. Protáhla se a dlouhým skokem přeskočila kámen. Očekávala nějaké gratulace, ale ono nic. Zvláštní, ale asi je sama. Rozhlédla se do všech koutů světa. A hle, její oči spatřili cosi živého a vlkovi podobného. Ne, byl to vlk. Docela dobrý od pohledu, žádná kost a kůže, umí o sebe pečovat. Přiblížila se k němu opatrně, ale ani ne jako nějaký stalker. Šla normálně. "Čauky, pocestníku." Pousmála se na něj. Ano, tohle jí šlo, takhle se usmívat a užívat si každou chvilku s někým. "Jmenuji se Freya, jak mám tobě říkat?" Otázka, jak se jmenuje je už pro ni moc basic. Chce to něco jiného a tohle byla skvělá otázka. Snad bude vlk taky tak přátelský jako jiní. Bylo fajn si najít nějakého dalšího kamaráda. Ty ona má tuze ráda!

Není úplně hloupá a vlčice si všimla. Patrně měla v krvi předky nějakých horských koz, že se nebála poskokvat jako hopík na kamení. Sice vždy Frey byla tou pravou, co vše musela prozkoumat, ale takto riskovat? To bylo něco úplně jiného. "Ahoj," pozdravila ji. Usmála se. K tomu ještě zavrtěla ocasem. Jak typické pro ni. Nevítala cizince či domácí nijak jinak, pouze pokud by páchli silně jinou smečkou. "Jsem Freya." Představila se hned, co si prošla její pach. Místní.

Je čas se posunout dále, bez ohledu na události. Udělat jen malinký krůček a vše zlé hodit za hlavu. No, kdyby t ok bylo tak lehké, jak to zní, nikdy by neměla plnou hlavu toho, co vše udělala špatně. Možná bylo fajn, že i ona, optimistka celou svou duší, má plnou hlavu něčeho jiného, ale taky už se toho chtěla zbavit. Nebavilo ji pořád přemýšlet o tom, jak se může setkat s Justice a říci ji rovnou pravdu. Jak říci Noxovi, že by se měl změnit... Omluvit se otci, který tu už není a nebude. Ta tíha v hlavě ji poslední dobou hodně pronásledovala. Potřebuje nějaký nový vzruch, nový podmět, na který reagovat. Skoro vše tu je pořád stejné. Že by jí vyprchala motivace? A nebo jen dospěla? Ne, tohle je jen dočasný stav, brzy se toho zbaví, jen co příjde na jiné myšlenky

Pousmála by se i více, kdyby to jen tak šlo. Raději se však soustředila na to, co si on pro ni přichystal. Hned na začátek, Freya kytky moc nerozličuje, jsou to prostě jenom kytky, ale takhle kytka byla nějaká zvláštní. Nejen vzhledem, ale i tím, že ji dostala darem. Jak skvělé! "Děkuju." Pověděla mu a přičichla k ní. Žádný rozdíl oproti jiným kytkám tam nebyl, jen na ni byl i pach Noxe. Kdoví, kde všude ji ukrýval. Ani nevěděla, kam by tak tu kytku potom mohla strčit. Do tlamy by se to hodilo, ale zase by nemohla se svým drahým mluvit. Byla to docela zajímavá situace, ale ona si s tím nějak poradí. Poohlédla se očkem po okolí, všichni okolo dělali takkové divné pohyby. Už to slovo někdy slyšela... Tanec? To asi bude ono. Však ona je na něj ani moc neschopná, ale stejně to neumí, takže bude doufat, že ji Jox nějak zachrání.

I pousmála by se ještě i více, kdyby to jen šlo. Kísto toho se však na moment začervenala. Od něj byla zvyklá na pochvaly, každou chvíli z jeho strany nějakou slyší, což je skvělé. Prohlédla si ho pozorně. "I tobě, fešáku." Dodala nesměle. Proč by se taky bála, kdyby se tady něco stalo, muselo by to být vážně divné. A hlavně by to muset udělat jedině hodně hloupý vlk, když tu má tolik svědků. A taky i dosti silných vlků. Hlavně teda ta Freyka. Nejsilnější vlčice světa, co i obyčejným fouknutím dokáže vlkovi zlomit vaz. Tedy kéžby.

Při první zmiňce o plesu trochu váhala, zda na to přistoupit. přeci jen, její smečka by se s jinými bavit neměla a ještě na veřejnosti ukazovat, že není sama a s tím tulákem, se kterým by se neměla stýkat. Ale co by pro ta jeho očka neudělala. Justice to jistě nějak pochopí a kdyby ne, tak ať, vždyť je jen alfou a ne její matkou. Když ho bude mít na očích, její druh nic neudělá, za to ona ručí svým krkem. Vyslechla si rady od Justice. Ani nemusela dlouho tipovat, že její řeči stejně budou opravdu směřovat na něj. A tak ani váhat, co říct. "Sama moc dobře víš, že mu věřím. Není se ho třeba bát, je neškodný." Přislíbila jí, pousmála se a vyrazila ke svému milému.
Pousmála se na něj již po cestě. Jistě, bylo tu plno vlků, ale ona ho poznala zcela jasně z celého davu. Po cestě se bravůrně vyhnula všem ostatním párům a nebo něčemu takovému podobnému. "Ahoj," pozdravila ho s úsměvem na tváři, který ji stále nezmizel. Úsmívala se na celé kolo.

Prohlížela si postupně oba dva mladé vlčky. Teda kuráže měli oba od pohledu více než z jejich prvního setkání. Každý ušel za tu dobu nějakou etapou a něco mu to dalo. Jim očividně hodně pomohla Just. A ještě, aby ne. Ro by bylo hodně špatné, kdyby je nechala jen tak stát na místo a vysvětlovat jim nějakou teorii lovu. To se toho moc nenaučí a nepochytí nějaké tipy a triky. Snad opravdu není takovou postranní alfou, co je sleduje, mluví a nic neukáže. Poslechla si je. Fio zněla trochu rozumně a vyspěle, to stejné i Stadley, který zase respektuje silně pravidla. A nebyla by to Freya, aby trochu nezabrousila mimo povolení. "Cokoliv umíš a jde ti to dobře. Nebo něco, co jste se učili naposledy. Možností máš mnoho. Ráda se podívám a potom ti s tím pomohu." Věnovala se Fio. Tahle vlčice se jí líbila. Měla drsný jazýček a taky se uměla chovat, dokonalý materiál, který jí dá zkušenosti do budoucna
A potom tu byl Stadley. Modrásek. Chudák utlačovaný. "Ale prosímtě, neboj se, že bys mi bez magie nějak ublížil. Ne nadarmo jsem jednou z nejsilnějších vlčic ze široka daleka. I jen pouhý škrábanec od tebe by bylo velice nepravděpodobné a možná i moc." Snažila se ho nějak ukecat, aby si mohl taky něco zkusit. Vždyť nebude skákat po nějakém kameni nebo zajíci a slovně se učit, jak si zachránit krk. Jo, sebeobranu je naučit by bylo taky super. Času mají snad ještě dost, hlavně to neuspěchat.

Uběhl již nějaký čas, co se Freya rozhodla, že pomůže alespoň nějak Justice. Jak to, však zvládne neměla tušení. Ještě nikoho nic neučila, takže se mohla jen modlit, aby se nějak neztrapnila před všema a nějak jim pomohla. Co by za to nyní dala si vyměnit pozice a taky si získat nové zkušenosti. Jak vůbec někoho může učit, když sama se zničehonic objeví a hned začne machrovat. Byla docela na vážkách, ale ego Heltyráků, ji hnalo kupředu, aby Justice poslouchala pozorně a následně její rady a postřehy předat dále. Pohledem sjížděla postupně mezi všechny tři. Všechny znala moc dobře. Stadleyho vlastně přemluvila, aby se k nim přidal. Fio zase potkala před nějakou dobou v lese a daly se do řeči. Naivně si myslela, že Justice jí něco řekne. Ale, když měla hned začít mluvit ona, trochu vykulila oči a měla docela po legraci. Nyní ze sebe musela dostat trochu rozumného slova. Opravdu něco úplně jiného než cokoliv Frey mluví. "Nazdar Fio a Stadley," pozdravila je. Snad to nebude poslední její normální slovo. Podívala se oběma učedníkům do očí. Eh... Co nyní ještě říct? Kolikrát vlastně přemýšlela o tom, co řekne? Nikdy. A byla jí to dosti nepříjemná změna. "Nevím, jak na tom jste s dovednostmi nyní, tak se mi ukažte." Vydala ze sebe, usadila se a s vážným výrazem v tváři se je snažila pobídnout.

"Je nás mnoho." Řekla mu s úplným klidem. Už jeho sestře vyjmenovávala všechny příbuzné snad až po babičku přes koleno. Ale jemu se to jistě bude více hodit než Perse, která se teprve rozkoukává po okolí. "Mám dva bratry. Aithera a Aethera. Potom tu jsou jen starší. Loki, Thor, Castallia, Renyzei. Možná i více, ale já je nepoznala." Vysvětlila mu. Mají to v rodině docela složité, ale to nijak nevadí. "Mimo smečku to bylo docela složité, ale nic, co bych nezvládla." Pousmála se hrdě na sebe samotnou, tak jako každý další Heltyr je prostě nejlepší.

"Je to super." Odpověděla mu na jeho poznámku. Skutečně za to byla ráda, že v tomto stylu mohla žít už od narození a ničemu novému se učit. Výhoda. "Fakt to zkus, bude jistě ráda za schopné vlky." Zopakovala ještě jednou. "Rodiče už nemám. Ale jmenovali se Faelin a Zoro." Řekla prostě. Oba už tu nejsou, nejsou tu pro ni ani pro někoho jiného. Jaká to škoda nevidět svou dokonalou dceru vyrůstat. Jistě by na ni byli hrdí.

Cítila se stále ještě docela trapně za svůj přeřek, ale co s tím nyní dokáže asi tak udělat? Nic. Vracet v čase se neumí. Škoda. "To je jedině dobře." Odpověděla mu. Když se vlk nebojí krve, už nesmí mít jedině tak strach z toho se bránit. A to snad umí každý. Takže žádný problém. Netřeba se báti. "Určitě zkus," promluvila. Opravdu nevěděla, jak ještě může někoho více přemluvit k něčemu tak zásadnímu. Ale očividně už i tento vlček měl nějakou vizi o smečce. Nebylo proč mu ji kazit. "Já byla vždy spokojená. Narodila jsem se tam, vyrostla a i zestárnu." Prohlásila hrdě na svou krev a historii. Bylo toho však i mnohem více, za co může být hrdá.

Přikývla. "Měla jsem dva bratry. Aethera a Aithera. Byli si hrozně podobní, ani jejich rodiče e nedokázali rozeznat od sebe. Já to dokázala vždycky, asi jsme spolu měli zvláštní sourozenecké pouto. Ale už tu nejsou, nevím, kde jsou." Vysvětlila zjednodušeně o nich. Třeba potom na ně nebude mít otázky. Stejně je moc dobře nestihla poznat. Brala je jako bratry, její ochránce a bylo jí úplně jedno, jak se jinak chovají. A potom přešla plynuje diskuze na jiné téma. Magie. Pousmála se na svou mladší sestru po té, co řekla, že zná svou magii. "Jen povídej, jakou máš ty." Pobídla ji slovně. Jen ať se pochlubí, co dostala do vínku ona. "Já dokážu z nepřátel udělat přátele." Popsala jednoduše svou magii. Dokonalá a jasná. Nevyměnila by ji za žádnou jinou, tahle jí stačila.

Asi jí nedošlo hned, že se přeřekla. Chytila se tedy hned, za tlamu, co slyšela něco o zrazení. "Vážně jsem řekla něco se zradou?" Zeptala se. Protočila oči a docela zčervenala. "To jsem nechtěla říct, asi jsem to moc uspěchala a nedošlo mi, co říkám." Omluvila se hned na to. Byla to pěkná hanba hned ze začátku, že řekla úplnou kravinu a nesmysl. Nikdy nikoho nezrazuje, ona ne. "Přivést je mohu, ale rovnou jedině za alfou. Jinak bych dostala přes čumák." Řekla mu. Neměla nějaké moc vysoké ego, aby si myslela, že může dovést kdekoho na území smečky a ještě ho po něm nějak provést. Tak hloupá není. "Určitě to zkus, jistě se nám budou nějací silní vlci hodit. Pokud se tedy nebojíš krve."

Pokývala hlavou. "Ano, byl můj otec." Řekla. Trochu ale jen opravdu trochu smutně. Už by ronila jen zbytečné slzy. Už se s tím smířila, že nemá otce. A nového jen tak neudělá máchnutím tlapy. Až tak moc mocná není. Poslechla si i to, co dělá. Sbírání věci je docela zajímavé, ale sama má tlapky trochu moc neobratné, aby to mohla dělat sama. Měla nohy po otci, ale v oku šarm po matce. Divná to kombinace, přesto jednoduchá na vysvětlení. Obratná byla dostatečně oproti jiným z rodiny, ale zase měla moc velké tlapky, aby do nich vzala nějaké prťavé věcičky ze země a tlamou by zase kytku utrhla s mnoha dalšími z jejího okolí. O čem si tak dál povídat mohly ji nenapadlo. Ale nakonec jí přece jen něco došlo na jazyk. "Jak jde trénink?" Zeptala se jí. Jen, ať povídá. Ráda se přiučí a nebo jí nějak poradí.