Príspevky užívateľa

Po několika klidně proležených dnech se rozhodla, že by bylo fajn již vlčata vzít společně po okolí, aby poznala, co vše hezkého zde mají. A navíc by se jim mohla jednoduše zlepšit obratnost a jiné dovednosti. Kdyby se již neblížila zima, jistě by s nimi chodila mnohem častěji ven, ale takhle nechce vůbec riskovat, že by někdo z nich nachladl. Pro jednou se však nic nestane a hned, co se rozhodnou jít zpátky domů, tak opravdu půjdou. Přišlo jí roztomilé jak tato malá klubíčka za ní ťapkají. Pousmála se tomu. Bylo jí úplně jedno, že vlastně nyní stále její vlčata mají vyšší postavení než ona sama. A věří tomu, že tomu tak dlouho nebude. Jen si splní pár povinností a mohla by již alfě dýchat na krk. Sledovala, jak každý zkoumá to své. Nijak na to slovně nereagovala, vše nechala na nich. Podle toho, jak se oni rozhodnou, co zkoumat, tak je v tom nechá. Nebylo by totiž pěkné, aby nakráčela uprostřed hry a začala je poučovat, co to je. Následovala Roo k říčce. Pravděpodobně se jí zalíbila jedna z ryb, kterých zde byla opravdu dost. "Ano, ryba." Řekla k ní a pochválila ji olíznutím po hlavě. Jak skvělé to stvoření jen je. Po oku mrkla i na Rica. "Hlavně tma nespadněte, broučci, voda bude jistě hodně ledová."

Tento moment tu prostě neměla být. Nejen, že by stejně nikomu nyní nemohla pomoci, ale taky by schytala vlnu kritiky od svého bratra. I přes svou výšku se schovala v davu jiných vlků a jen nenápadně sledovala, celé to divadlo. Ne že by jí vadily bitvy a krev, ale tohle bylo úplně jiné. Vyjímečně neměla slov. Možná za to mohly hormony, možná situace a s největší pravděpodobností obojí. Odvrátila trochu zrak od toho všecho a prohlédla si, kdo vše tu je. Byli tu další sourozenci od Nera a děti Justice. Ti to jistě musí mít ještě horší než ona. Jelikož si museli vybrat, zda stát za mámou nebo bratrem. Složitá to volba, ale Freya měla stejně krevně blíže k Nerovi. To jí bylo stejně k ničemu, když se nechtěla nijak zapojit, pro vlastní bezpečí. Ohlédla se však znovu na ty dva. Tohle bude ještě drsné. Najednou se jí však tak přitížilo jako nikdy dříve. Vzala nohy na ramena a utíkala pryč, aby všem neukázala dnešní svačinku.

Byla hloupou, kdyby nyní nemluvila o tom, jak vlastně těżké to nyní má. Nadešel již ten čas, který si myslela, že bude až za dlouho. I dlouho však někdy končí. Buď příjemným koncem nebo nepříjemným, jde jen o to, jak si to každý vezme a poperese s tím. Byla tu však sama. Žádná slova útěchy od svého otce nebo sourozenců, ani otce tohohle všeho. Byla sama. Úplně sama. Musí to zvládnout jako silná samostatná jednotka, jiná možnost není možná. Převalila se na bok a vše jen nechala na sobě. Čas na to měla a i klid. Byla tu jen pro sebe. Brzo nebude sama, ale bude mít o několik starostí více. Zvládla to však její matka, matka matky a tak dále. A zvladne to i ona a mnohem lépe. Bude je milovat, více než její předchůdkyně. Jsou její vše, co má. Další naděje a možnosti, sny a cíle.

Když pozdravila nazpět, usmála se na ni. Proč by taky měla být zlá na někoho z její vzdálenější rodiny. Vždyť je taky ze stejné smečky, takže to už rovnou spolu mohou vycházet jako sestra se sestrou. "Copak v tak chladném počasí vymýšlíš venku?" Zeptala se ji. Samozřejmě šílenější bylo, kdyby se ji na tohle zeptala i ona nazpět. To, že normální vlčice se jde provětrat je úplně v normě, ale aby březí vlčice. To už je trochu na hlavu, ne? "Už se ochlazuje, venku to je nejen nepříjemné, ale i nebezpečnější." Dodala k tomu trochu s mateřskou starostlivostí, kterou zatím nikdy k nikomu neprocítila. Všude se vrhala po hlavě, ale očividně ji to mateřství prospívá v tomto ohledu.

Sice slíbila Noxovi, že bude odpočívat, ale to by to nebyla ona, aby brzo zase nebyla na nohou a nedělala zase něco. Freya není nějaký workoholik, ale zase nedokáže jen tak odpočívat v jeskyni. Potřebuje, aby se okolo ní pořád něco dělo. Někdo mluvil a nebo ona s někým vedla diskuzi. Hrobové ticho jí nedělalo vůbec dobře. Kdyby jen věděla, kolik vlči v jejím stavu by bylo rádo za klid a ticho. Nejen teď, ale i potom. Naopak Freyka to nijak neřešila a prostě už teď něco musela dělat. Odpočívat může někdy jindy. Trochu neohrabaně přes své výraznější břicho se vyšplhala až na kopečky, kde to již dost dobře znalo. Stejně jako každý jiný kout tohoto území. Narodila se tu, vyrostla, nemá důvody, proč by to někde tady neznala. A v tom momentě si všimla i staré známé. Zda stará, to by Frey nikdy neřekla, ale znala již už docela dlouho. Přiklusala až k ní, usmála se. "Ahoj Avable!" Pozdravila ji radostně. Úplně odignorovala, jak jí během klusu asi dvakrát jedno z vlčat koplo. Ale nějak si na to už zvykla, čas v tomhle hrál silnou roli. Pořád se to dalo nějak snést a rozdýchat bez hereckých výkonů o umírání.

A nějak u něj nastal zlom. Asi mu došla slova nebo nevěděl a přemýšlel, jak nejlépe odpovědět. Jí však klidně stačilo pouhé ano či ne. Ničeho více nežádala. Ale i tak se na něj usmála po jeho odpovědi. Měl pravdu, opravdu by se měla v takovém chladnějším počasí jít zase ukrýt do úkrytu. "Vždyť, ale zase víš, jak nerada jen tak odpočívám a nic nedělám," řekla mu a trochu protočila oči jako pubertální vlče, co dostává na frak od jednoho z rodičů. Nebavilo ji jen tak ležet a jen poslouchat, chtěla pořád něco dělat, objevovat krásy a světa plno dalších věcí, které ona ještě nezná.

Usmála se a setřela slzy ze svého obličeje. A že jich bylo docela dost. Ještě s trochu vlkhými očima a mírně zarudlejšími než jindy se usmála. Byla ráda, že to myslí od srdce. A vlastně není ani tolik naštvaný, jak si původně myslela. Dost z toho byl i nadšen. Přece jen on skoro nic řešit nemusí a může být jen hrdý na to, co spolu dokáží. Otřela se o něj. "Chtěl jsi někdy vůbec vlčata?" Zeptala se. Najednou už nebyla smutná, byla šťastná. A kdoví na jak zase dlouho. Vytočit ji teď mohlo i jen zhoršení počasí. Je to jako život na hraně a houpačce zároveň. Šílenost.

Znělo to jako by se ji snažil uklidnit, ale Freya sama sobě už ořestávala trochu věřit. A to jí nepomáhali vůbec jeho slova o tom, jak to vše dobře dopadne. Ufňukla si i trochu. Byla vážně zklamaná sama ze sebe a z toho, jak vše dopadne. Ale když se nad tím tak nějak zamyslela, měl pravdu. Cožpak by někdo jen tak dokázal zabít vlčata, která mohou později pomoci? Navíc Justice bude jejich nevlastní babička. A chovala by se někdy takto nějaká babička? Vyjma tedy Freyiny babičky od matky, která šla i jen po dceři celkově hodně drsně. Podívala se mu do očí, hluboce a jistě. "Opravdu mi dokáżeš pomoci?" Zeptala se ho ještě. Ani sama nevěděla, s čím by jí mohl tak pomoci, ale určitě toho bude mnoho. Freya je stále duší sama dítě, jak může jen vychovat děti?

Sklopila uši a podívala se na něj docela zklamaně. Určitě to zvládnou, ale on to má mnohem lehčí. O dost lepší. "Proč bych nebyla?" Zopakovala jeho otázku na ni. Trochu zabrouzdala v tom, jak nejlépe odpovědět. "Protože jsem na to ve smečce sama, porušila jsem zákon. Alfa mě roztrhá na kusy." Vysypala ze sebe. Měla strach nejen o sebe, ale i o ta malá. Přece jen je jejich matka už teď bez ohledu na to, že je ona ještě nikdy neviděla. Těch nespočet kopanců a jiných pohybů ji v tom jen ujistilo. "Zbytečně?" Řekla k němu. Strach měla a určitě oprávněný. Usmála se zase, když se k ní přitulil a olízl ji. Ona za to nemohla, že je emočně nestabilní. "Nemá mi kdo pomoci." Řekla. Pravdu měla. Je opravdu nejstarší z rodiny, Justice by jí mohla poradit, ale to není ono. A Perse nebo Nero? No, to by dopadlo, aby zrovna jí radila vlčata.

Podívala se mu hluboce do očí. "Jak bys mi jen mohl pomoci?" Zeptala se ho. Sám neví, co to je najednou být neohrabaná, neustále vykolejená a unavená. Její to nepříjemné jí samotné být nevrlá na jiné. A stále o tom ani nevěděla alfa. Justice ji roztrhá na kusy. Z toho má největší strach momentálně. A potom strach z toho, co bude následovat. Nebude se chovat jako její matka? Co když ano? Co když někdo na území Ognisu ublíží Noxovi? Je toho na její hlavu moc. A najednou byla zase smutná. Výkyvy nálad měla hodně drsné. A to mu ani neřekla o tom, jak špatně jí je po ránu. Pousmála se ještě jednou. "Nebudu," řekla trochu ustaraně. Má k tomu nejlepší předpoklady, že brzo skončí jako vlčice ve její rodině. Smutná a krutá.

Upadl z ní strach. Vzal to nakonec docela klidně dokonce i trochu s radostí. Jak skvělé. Usmála se jen na chvilku. Pohledem ho sjela. Znala ho moc dobře, byl docela zaskočen, možns i tu radost víc hrál a byl spíse šokovaný, ale to vůbec nevadí. Zvládne to. Začervenala se trochu. Proč jen měla obavy? Byl šťastný a ona taky. Co více by si mohla přát? Přikývla hlavou, jelikož asi nevěřil. Přitulila se k němu taky více. Položila mu hlavu na lopatku. "Tak to jsem ráda, já mám strach totiž." Svěřila se mu.

Usmála. Jak typické pro něj jen jsou tato slova. Jen tak vypnout a bez zajmu se toulat. Ach, ano znala ten pocit sama moc dobře, jenže ji to moc neoslovilo. Kouzlo to mělo, ale ne nějaké dlouhodobé, které by ona tolik potřebovala. Avšak jeho otázka ji trochu zarazila. Normálně by i odpověděla, že pořád stejně. Dneska to však bylo jiné. Musela asi poprvé se hluboce zamyslet všemi svými mozkovými buňkami o tom, jak to vše jen sdělit. Nadechla se trochu zhluboka, aby se zbavila toho děsného pocitu. "Víš, od našeho posledního setkání mám takový divný pocit," začala. A ano znělo to hodně divně, hlavně z jejích úst. Každé její moudro od ní stejně zní jako nějaký hloupý vtip. Podívala se mu do oči, trochu ustrašeně. Dala mu chvilku, aby si nějak v mysli promyslel, co řekne. "Budeme rodiče."

"Ale, docela dobře, šlo to i lépe, nebudeme si nalhávat," řekla k němu, trochu se mu přitom zavrtala více do zimního kožichu. Měl to chudák těžký s ní. Takovou akční a ukecanou. To by jeden zrovna hned nebral. A nebo se mu prostě líbila a nějak to přetrpěl. A nebo dokonce byl za ni rád kvůli obojímu. "Copak ty jsi vyváděl, že už máš zimní srst? Bude krutá zima?" Zeptala se ho a pousmála se na něj. Tak krásná chvilka, kéž by jich mohli mít společných a tak krásných i více. Musela jen doufat, že se bude chovat naprosto normálně a vyspěle, kdyby se to najednou nějak zničilo. Ona za to nemůže. Mohou za to oba. Jen pořád neměla na jazyku ta správná slova, jak o tom začít. Snad jen nebudou ona rychlejší než její slova.

Uviděla ho, usmála se hned na něj. "Ahoj Noxi!" Zavolala na něj, když se k ní už blížil, aby tolik nekřičela přes celou mýtinu. Měla ho ráda, i když věděla, že její smečka ho nenávidí, co je může. Celým srdcem mu sama Justice řekla, že by se s ním nejlépe ani neměla stýkat, že ublížil hodně její dceři. Ona však měla svůj rozum a proč by se měla na mysli zatěžovat nějakým názorem někoho, kdo poslední chvilky před úmrtím jejího otce a ho snažila zmanipulovat. Tohle jí pořád zazlívala a to spolu tyhle dvě měly dosti přátelský vztah. Přeci to jen byla její náhradmamka. Prohlédla si ho svýma rudýma očima, tvářila se trochu ustaraně. Měla strach. Strach, jak zareaguje. Jak mu to taky měla dobře říct. Měla prostě mnoho strachu a tížilo ji to na duši. řekla by i něco, ale knedlík v krku jí to nedovolil. Začala se třást a opřela se o něj. Zavrtala se mu do již zimní srsti. Jak teplá jen taková srst dokáže být během několika týdnů. Byla trochu neobratná, ale to se v tomto stavu stává. Nedokázala se tedy úplně k němu přilepit, tak jako naposledy. Nechtěla ho zase hned vyděsit, takže co to jen šlo, tak se přiblížila k němu srst na srst. Ale mezi svým břichem a jeho tělem stále udržovala menší mezeru.

"Ach, tak to potom chápu," řekla Artovi. Taky znala, co to je být tulákem. Ta svoboda, množnosti a toho všeho. Ale i tak je ráda být doma mezi svými. Nevím, co by jinak bez toho dělala. Tulácký život by ji nebavil. Je to strašná nuda. Žádné vzrůšo, které by jinak měla mnohokrát i během dne. A pro vlčici její povahy, která zábavu jakéhokoliv typu miluje, by jen tak sezení na zadku nebavilo. To je pro ni moc nudné. Potřebuje pořád něco dělat, jak jen chvilku sedí na místě, už už jí její aktivita chce něco dělat. "Takže po nějaké smečce netoužíš ani trochu? Ani opravdu trošičku?" Začala trochu dorážet. Přece na sebe jen nebudou nějak hledět a mlčet. Třeba ho ještě ukecá, aby se k nim přidal.