Príspevky užívateľa

[ KVĚTEN - 6 ]

Ani nemusela chodit daleko a její chytrá dcera si ji sama našla. Jako by měla svůj vlastní smysl, který ji vždy přivede k ní. Takové skvělé pouto. To přeci musí zažít každý. Poznat co, to je po takových strastech, když na vás někdo myslí a váží si vás. Měla všechny své děti ráda stejně. Ale Roo mírně vybočovala z řady. Byla příliš jako malá Freya. Bylo v ní příliš jí. Měla štěstí, že se narodila ve správný čas, kdy jí nehrozilo tolik nebezpečí, co kdysi její matce. Jinak by byla od mala v nebezpečí. Pousmála se na Roo, když k ní přišla. "Ahoj Roo," pozdravila ji nazpět. Oslovení mami v ní probouzelo příliš mnoho vzpomínek, které ona nezažila. Stejné to, co ona nezažila se svým otcem. Mají toho tolik společného. "Aleeee... Jde to docela normálně. Jen mě trochu mrzí, co se za poslední dobu děje celkově se smečkou. Mám takový divný pocit..." Otevřela se jí trochu s podivným pocitem k novinkám, které se k ní už dostaly. Trochu to už nechápe, ale nechce něco takového sypat do vlčete. Ušetří ji toho. "Copak ty, zlatíčko? Stalo se něco důležitého pro tebe?" zeptala se jí, aby se i ona rozpovídala.

[ KVĚTEN - 5 ]

"Nikdy do té doby dokud neporuší zákon." Musela k tomu dodat. Jistě ona by neublížila nikdy nikomu, ale pokud poruší pravidla smečky, která jsou až takto závažná, jiná možnost než usmrcení není. Není však krutá jako byl Nero. Nechce nikoho nikdy zabíjet pro zábavu, když nezvládne pomalu někomu bez donucení jen lehce ublížit. Je taková černá ovce smečky, jakou byla od svého narození. "Chápu, taky mám raději slunce a teplo než chlad a déšť. Ale neřekla bych, že ho úplně nemám ráda. Spíše na něj mám takový neutrální názor. Nějak s ním i bez něj přežiji." Teda s nedostatkem vody neb od deště by jistě dlouho nevydržela, ale myslela to úplně jinak. Stejně jako ona i ona nenávidí zmoklý kožich, ale nějak to s tím přežije. Jsou daleko horší věci, které se jí mohou stát.

Její cesta pokračovala dále. Není proč se zbytečně zastavovat, když jí jde pokračovat dále. Bez hranic, omezení. Pouze se jen vrátí v čase domů a bude vše v bezpečí. Musí jen mít štěstí a během jejích túr nesmí dostat do špatnější společnosti tak jako jednou. Nesmí si nic takového již dovolit. Spokojeně vyskočila na nějaký kus zříceniny, kterou několikrát již prozkoumala křížem krážem. Narazila na pach návštěvníka. Napřímila se. Nový přítel? Seskočila a přiběhla k němu. Pousmála se na cestovatele. "Nazdárek, cožpak tady?" Pozdravila a hned se jej zeptala. To by nebyl její styl, kdyby se hned neptala.

Vlčice se dala na obhlídku. Přeci jen to bude nejlepší. Alespoň provětrá hlavu, přijde na jiné myšlenky a plno dalšího. Ještě bude možností plno, ale mohla by to udělat nyní. Nikdy si z ničeho nedělala hlavu, její optimistické myšlenky nikdy z její hlavy nezmizí, ale dostat do hlavy i cokoliv jiného než jsou jen smečkové povinnosti by se jí tuze hodilo. Jako mžik ihned přepnula do modu ještě většího nevinného vlčete jako byla jako malá. Ne, že by nyní nějak dospěla mentálně, ale měla nějaké hranice. radostí si doposkakovala až k vodě, kde skočila s rozběhem. Nevšimla si až do poslední chvíle, že kousek od ní se snaží pít vlčice. Otočila se k ní, až si řekla, že by to stačilo dovádění a raději se slušně zeptala poutníka. "Nejsi nějak zraněná, že ne?" Položila jí otázku a se zájmem ji sledovala. Samozřejmě nechápala, jak mohla u vody přehlédnout šedou vlčici s tak výrazným zbarvením. To jí hlava nepobrala, proč najednou vypustila existenci okolí během skoků.

"To bys neměl dělat. Provokovat a poté se bránit něčím takovým... To nezní jako vůbec dobrý nápad." Pokrčila by rameny. Opravdu si nyní vyvracel původní myšlenku, jelikož řekl, že se jen brání. A nakonec z něj vyjde, že je provokuje. "Cizince si klidně proháněj, ale místní musíš nechat na pokoji, pokud ti oni sami nic neudělali." Zopakovala pravidlo, kterým se tu všichni musí řídit. Žádné potyčky platí pro úplně všechny. Nenávidět se mohou, jak jen chtějí, ale vše má své meze, kam až mohou zajít obě zúčastněné strany. "Proč nemáš déšť rád jen tak sám od sebe? Udělal ti někdy něco snad?" zeptal se jej. Byla docela rozkecaná a vůbec se jí nechtělo držet jazyk za zuby, když chytila konečně správnou notu.

Zarazilo ji, že není až tak skvělý se svou magií. Přeci se s ní narodil, učil se ji používat celé mládí a pak z něj vyjde, že neumí zapálit ani nějaký suchý strom? To je jako by ona najednou neuměla si vytvořit silné přátelství s kýmkoliv. "Tak to máme nyní štěstí, že nyní neprší." Řekla trochu jako vtip. Nechce ho nijak naštvat, aby jí ještě neukázal, že opravdu umí něco zapálit a ona to pozná na plno bolest blesku. "Vážně jen na obranu? To si vůbec někdo někdy dovolil kromě výcviku po tobě jít?" Zeptala se. Po ní už několik vlků šlo a snažila se to vždy nějak ukecat. Někdy se to povedlo, někdy to opravilo kouzlo. Dle situace se to mění jako proud.

"A nejen ji. Byl tu i jeden vlk, když jsem byla malá. Moc si jej nepamatuji, spíše z vyprávění. Ale byl rozhodně lepší než ona." Nechtěla o něm mluvit více, prostě tu byl. Ona si jej pamatuje, jen takto a trochu z vyprávění, že udělal toto a toto. Ale asi nikdy se skutečně pořádně neviděli. Škoda. Nyní mu nechť je země lehká. "Nemuseli oni sami utéct. Spravedlnost je dohnala a nezvládli to. Ale pochybuji, že i nyní se nenajde pár kusů, co brzo sklopí uši i ocas a odejdou pro své bezpečí." Dodala. Nebude jmenovat. Jistě mu to brzo dojde, kdo všechno by to jen mohl být. "Co jsi se vůbec dobrého naučil už s tou tvou magií? Nechat shořet strom třeba?"

Uchechtla se. "Modročerný je pořád lepší než čistě bílý vlk. A že jich tedy bylo požehnaně. I beta jedna bílá tu byla." Řekla na jeho nápad. "Navíc cestou do města by sis to vše jistě rozmyslel velice rychle." Nedokázala si ani ve snu představit, kdyby to skutečně udělal. Jen kvůli hloupé barvě. Barva je to úplné minimum, co by mělo někoho zajímat. Minimálně, pokud není z její rodiny. Ve smečce se respektuje podle zkušeností a pokud ne. Ona na to došlápne. "O tom můžeme pochybovat." Jistě myslela tím jejího otce. Nebyl slabý, ale byl tu dlouho. To je důležité si říci. "Některé slabé kusy tu však stále jsou, ovšem pomlčme o nich, když mezi námi nejsou."

Pousmála se na něj po pozdravu. Poté úsměv nechala mírně zmizet ze tváře, ale stále se tvářila šťastně, někdo to prostě umí i bez úsměvu a ona k někomu takovému právě patřila. Nakonec jí přeci jen udělal radost. Když slyšela, jak je konečně rád az svou magii a nemá z ní respekt a strach, že ji nedokáže pořádně ovládat. To vše jí udělalo radost slyšet, jak se dokázal posunout. Sice bez ní, ale zvládl to. Má se toho ještě mnoho učit. Ale to zvládne. "To ráda slyším, pamatuji si tě, jak jsi se bál skoro o ní jen mluvit. Skvělý pokrok, to musím uznat." Řekla zase ukecaná Freya. On nikdy moc nepřemýšlela a raději mluvila. Bylo to pro ni mnohem lepší. "Neopustím svou rodinu, to si pamatuj. Nejsem jako někdo, budu bojovat, co jen dokáži. Jednou mi to již stačilo. Nejsem na něco takového stavěna. Život zde mi plně vyhovuje, i když by mohl být i lepší."

Čas uplynul jako voda a nyní znovu nastalo to pěkné jarní období. Všude dostatek květů, včel a celá příroda znovu celkově rozkvetla. Přímo nutila k tomu, aby se všichni vlci sešli a šli tancovat okolo nějakého hezkého porostu. To by udělala i Freya, kdyby nebyla členem smečky, kde to nešlo. Své velké vlčecí já si musela držet v sobě na dobu, kdy bude sama. Nemohla si dovolit se ztrapnit. Nasadila tedy alespoň zářivý úsměv ve tváři a spokoje poskakovala mezi porostem. Místní vlky znala dost dobře, kdyby náhodou narazila na cizince, aby jej mohla bezpečně poslat do území nikoho. Zjevila se jako pára, i když přes její výšku, by neměla být tolik nenápadná. Pousmála se na modrého vlka. Pamatuje si ho jako zelenáče ještě. Učila ho. "Ahoj Stadley!" Zavrtěla ocasem směrem k němu. "Jak se vede? Už se nebojíš použít svou magii?"

Již nějaký ten čas uběhl a nastala zima. Jako vždy, tak i letos si užívala zimních radovánek. Milovala sníh. Jediné, co jí vadilo, bylo, jak jí dlouho poté musel vysychat kožich, aby se jí něco nestalo. Právě ležela v noře a odpočívala, když si všimla, že se v noře začalo něco dít. Nastražila uši, zvedla se do sedu a bylo jí trochu překvapením, že je tu její Roo. Pousmála se na ni. "Ahoj Roo," pozdravila první než se podívala, co za dárek jí přinesla. "Děkuji," řekla hned okamžitě jako slušně vychovaná od svého otce. Byl to pouhopouhý hezký kámen. Ale byl od její dcery, takže je to dárek od srdce, který musela přijmout a byla za něj ráda. Opravdu nyní jako matka brala věci trochu jinak, ale nic to neměnilo na ní. Nerada by ji nyní nějak urazila tím, že by dodala, že je to hezký kámen. Proto pomlčela a už tomuhle daru hledala místo u svého pelechu. "Jsi vážně hodná!"

[ 7 - LISTOPAD ]

A tak mohlo jejich divadlo započít. Měla nastražené uši, kdyby si náhodou jeden z nich stěžoval na něco. Nemohla si totiž dovolit se nějak ohlédnout mimo řeku. Každou chvílí mohla připlavat nějaká rybička a tím i možná jejich večeře. A skutečně po chvilce za ní připlavala jedna z odvážných ryb. Freyka chvilku čekala, zda ihned nezmizí. Poté však již automaticky zvedla tlapu a zabodla své drápy do ryby. Nebylo úniku z jejích spár. Vesele zvedla rybu do vzduchu a směrem k vlčatům, aby ji viděla. Usmála se. "Máme tu jednu, kolik ještě?" Zeptala se a pomalu šla ke břehu, aby ji položila a mohla ji vlčata prozkoumat z menší dálky. A klidně i nějak osahat. Kdoví, kdy budou moci mít možnost se zase ryby dotknout.

[ 6 - LISTOPAD ]

Myslela si, že si jistě vyberou, aby ona do té ledové vody vlezla. Alespoň se případně pobavím, kdyby nic neulovila. A docela ji i takhle myšlenka hrála v hlavě. Nahodila však svou egoištější část sebe, kde se utvrdila v tom, že ona jistě nějakou pořádnou rybu chytí, aby jim mohla je ukázat. A oni k ní budou mít o jednu věc více, co odkoukat a naučit se. Pomalu přišla ke břehu říčky a ohlédla se na ně. Jistě, Roo i Ric z toho měli radost a ona byla jen a jen ráda. Byla za ně opravdu ráda. Vešla tedy do vody. Okamžitě se ulekla tomu, jak ledová opravdu je. Ale nijak neupadla a jen pomalu hledala místo, kde se bude moci pořádně rozhlédnout po obyvatelích vodního toku. A našla perfektní spot. Postavila se tam tedy a jen vyčkávala. Také i doufala, že vlčata nějakými zvuky ty ryby nevyplaší.

"A nebo vám ukážu, jak se ryby loví," změnila docela rychle názor, jelikož na její slova žádný z nich nijak nezareagoval. Ale jsou to vlčata, myšlenky mají všude jen ne na své mámě. Nijak je neokřikla, ona sama v jejich věku poskakoval okolo mámy a táty, jak jen mohla. Škádlila bratry a zbytek smečky. Ale nikdo si nemohl říct ani půl slova, jinak by bylo zle. Otec by toho vlka postavil na hranici a nechal viset jako ukázku toho, že se na vlčata a vůbec jeho vlčata nesahá. Kéž by tu tak byl a mohl by si užít svá vnoučata. Chyběl jí. Chtěla by ho alespoň na pár minut vrátit, omluvit se mu a ukázat nyní smečku. Tolik novinek, které by mohl vidět a být na ni pyšný. Sice udělal mnoho chyb, ale on by jí to odpustil, stejně jako vždy jindy. "Chcete to tedy vidět, jak se loví ryby?" Zeptala se obou. Jistě do vody by šla jen ona, je by na jejich vratkých nožkách voda ještě odemlela a odnesla až k moři. A to by jistě nebylo jen obyčejné nachlazení z tohohle výletu.

Sledovala, jak Alaric zkoumá vodu a vše, co se v ní nachází. Byl trochu pomalejší než Roo, ale všechny měla stejně ráda bez ohledu na to, jak rychle se umí učit. Všichni jsou její jedineční. Trochu se napřímila, když viděla, že zrovna strká tlapku do vody. Byla připravena jakkoliv zareagovat, kdyby bylo nějak potřeba. Snažil se asi ulovit nějakou rybu. přišla teda blíže k němu. "Takhle bohužel rybu neulovíš, musíš být rychlejší." Ona sama rybu ulovila asi třikrát v životě. Nejen, že nedokázala ulovit, ale taky dává pořád přednost zajícům nebo jelenům. Mnohem více to zasytí než jen prostá ryba. Sice nechápala, proč najednou takhle okolo nich běhá a snaží se nějak do té vody dostat svým vlastním způsobem. "Ta voda je opravdu ledová, nebudeme tam dneska lovit ryby." Ohlédla se k němu a musela si trochu zahrát na přísnější matku. Očividně se ani malé Roo jeho chování moc nepozdávalo a snažila se ho utišit.